Skoro nové křeslo

Dnes jen krátce. V minulém týdnu se mi podařilo nechat opravit moje poškozené kožené kancelářské křeslo...

Trocha humoru ze všech stran

 Mám několik zajímavých vtipů, přidám je na oči svým čtenářům...

Stará - ne blbá! - retro článek ze 4. 3. 2013

Eště teď to ve mně hraje na veselou notu. Poslyšte, co se mi před chvílí stalo... 

Žínka

 Až po třech dnech špekulování se mi podařilo si vzpomenout...

Jak se to jen jmenuje?

Lovení tarantule

V nemocnici s námi bydlela i nějaká "tarantule...

Fenomén SUCHÁ HORA

 Něco trošku pro pobavení...

Kde to zvoní?

V přelomovém čase, kdy jsem zde zůstala sama, se hodně věcí změnilo a pořád mění...

Bezbateriový domovní zvonek

Šatičky do farmičky- článek z 10. 1. 2021

Přiletěl mi mejl s mnoha šatičkami Blanky Matragi. Nááádhera…

Zlatavý „sen“ Blanky Matragi

Pád do blata!

Už ho mám za sebou…

Pozor - kluzká podlaha!

Jak si poradila

Tak – dávám sem první ze série štěků. Je z výletu do Bratislavy…

Zalomenej proud

Jsou události a jevy, nad kterými v domácnosti vrtím hlavou. Do té doby, než mi je vysvětlí můj znalec, nejchytřejší a nejrespektovanější z mé strany…

Máme dva mobily. Dnes se stalo, že oba dva mobily měly na displeji už jen jednu čárku. Pepíno svůj dal nabíjet do rozdvojky, která ale někdy dělala poruchy. Asi hodinu to nabíjelo, když se začal ozývat ten můj. A postupně stále naléhavěji znělo pronikavé pípání – prosba o pomoc. Proto jsem našla druhou nabíječku a připojila ji k rozdvojce. Uslyšela jsem spokojené pípnutí – jo, už cucám, bude to dobrý.

Po nějaké době vidím Pepína, že odpojuje svoji nabíječku – mobil měl nabitý. Zůstala tam jen nabíječka s mým mobilem. Za pár vteřin se ale odtud ozvalo nespokojené pípnutí. Bacha, něco se děje! Podívala jsem se. Na displeji nápis „Pozor, nenabíjím!“ No jasně, zase ta rozdvojka! Nemá to asi kontakt. Hrnu se k tomu, když mě Pepíno zastaví:

„Nech to! Na to se musí jinak!“

No jasně, rozumí tomu.
Koukám na něj, jak vytáhl rozdvojku ze zásuvky a nabíječku dal přímo do ní. Spokojené pípnutí – je to v oukeju, už zase nabíjí. Krčím rameny, vrtím hlavou a dostává se mi vysvětlení:

„No to je jasný. Rozdvojka má chybu. Jak jsou tam zapojený dvě nabíječky, tak ten proud tam jde rovno. Jak jednu vyděláš, tak se proud musí zalomit a proto to nenabíjí, ne?“

A je to! Do rozdvojky nevidím, přímo v zásuvce to nabíjí, tak co?

Jenom teď nevím. Mám takový divný pocit pod vlasama, to už dávno znám. Může mít pravdu, ale může taky ze mě dělat pitomu. Tušíte, jak to dneska asi je?

Kitty

Hosipa je moje kamoška

Dnes ráno jsem nachystala tvarohovou pomazánku jedna chuť, stačila udělat lahodný čajík a už sedím u stolu…

Zbytek padesáti gramů holého tvarohu je přede mnou, před Pepínem miska s pomazánkou a ještě talířek s buchtou od včerejšího oběda. Bohatou snídani pro mého bytného doplňuje bylinný voňavý čajíček. Jedna buchta už se do něho propadla, zkusím mu tu druhou rozmluvit, to už by bylo moc. Chleba by mu měl stačit…

„Chleba! Proč mě nepřipomeneš?“

Je to tak. Chleba jsem zatím už stačila uklidit do síně. K jeho pomazánce chleba být musí. A já bych měla jíst tvaroh jen tak? To nejde!

Vidíte to. On bez chleba nedá ani ránu! A tak zatímco jsem bádala, jak strategicky připravit Pepína o jeho druhou buchtu, jsem ho zbavila jeho chlebíčka k pomazánce. Taky se mu to prý zdálo málo, zatím teda začal „zarovnávat“ pomazánku jen tak. Chleba se nakonec dočkal ke své zbylé porci malé lžičičky chutné pomazánky.

Zaváhala jsem. Když mu servíruju jídlo, vždy musím dávat pozor. Kdybych včas neucukla po dopadu krmě na stůl, spucuje jako první chod i moje ruce. Hrůzný pohled! A na to všechno mám myslet před devátou!? Nemožné!!!

Kitty

Stačilo se trošku soustředit

Včera bylo 26. ledna 2011 a stalo se to, co chci ve svém článku na sebe prásknout. Nic světobornýho, ovšem taky nic vzácnýho. Posuďte sami a dejte pozor na datumy…

Něco jsem soustředěně šila v obýváku a tak nějak bokem slyším, že můj nejpozornější z jakéhosi materiálu čte, co všechno musí nakoupit. Nějaké pívo – nejlíp celou přepravku, a tak. Když začaly padat názvy uzených výrobků, zbystřila jsem. Jsem (byla jsem ) masojedem. Kouknu a co vidím? Seděl nad letáky okolních marketů a bádal, co bychom měli koupit. Už je opravdu čas něco nakoupit, v naší lednici je to jako u Suchánků. Poslední z malinkých jogurtíčků, kterých jsem při minulé cestě koupila celé plato s dvaceti kusy, se tam krčí, poslední tvaroh, jinak pusto a prázdno. Čas nákupu v marketu se blíží, to je evidentní . Já teď sice za cíl svých denních procházek volím i obchod ve vsi, do kterého to mám kilometr, ale všechno nemají. A navíc asi potřebuju i nějaké to vzrůšo. Dochází mi klávesnice počítače, honglá se mi klávesa „Shift“ a to uznáte je k zlosti, když to špatně přepíná. Píšu samé vykřičníky a když, kdykoliv ho píšu, musím opravovat… A klávesnice u nás nemají, dokonce ani sojové maso a toustový chleba! Tragédie!!! Uznejte, bez toho se žít nedá!

Tak abych pokračovala. Kouknu a už se sunu ke stolu. Vzala jsem si leták nejmenovaného marketu Penny a vidím, že nabízí uzené kolínko. zavináče – vrchol mých minulých laskomin! Minulých proto, že to už nemůžu, nevejde se mi to do „krmné dávky“, kterou si dobrovolně ukládám, aby už brzo ze mě zase byla kočka. Kouknu na datum – do 21. ledna. To jsem ještě pochopila, že už je pozdě. Měl před sebou další letáky, co měly datum do 27. ledna. No to by se dalo stihnout. Tak jsem se nechala svést k prohlížení, ačkoliv mi v podvědomí bliklo varovné světýlko – pozor, něco není v pořádku! Měla jsem se líp soustředit.

„Vezmi si pořádný papír, ať na něco nezapomeneš!“

No jasně, musím to hodit na papír, abych nenakupovala, co nemusím. Tím se taky zamezí tomu, abych neplýtvala, nenakupovala laskominy, co se potom musí sníst. Já to nemůžu, on to rád Pepíno spucuje, ale on po svátcích přiznal kila navíc – musím mít rozum aspoň já!

Zvedám se, rumpají šuplíky s uloženými poznámkovými papírky, lapnu propisku a jsem ve střehu – napsat všechno. Přitom ale postřehnu ten známý pokoutní úsměv mého klauna.

„Odkud máš ty letáky? Že tys je vytáhl od kotla?! Děláš ze mě blbca!“

Samozřejmě jsem mu na to nalítla. Dotáhl to zpátky do obýváku, aby mě doběhl. Jeho úsilí při snaze mě zpitomět by si zasloužilo lepší zaměření! Co ten by podělal práce místo ptákovin!

Nakonec slyším, že nevyjedeme, vrata se nedají otevřít, zvedly se. A jestli si nepamatuju – říkala jsem prý něco o tom, že lepší věci budou ve Flopu od jednatřicátého. No tak pojedeme až v pondělí. A JE TO!

Kitty

Osm!

Teď před začátkem jara máme v králíkárně o osmi kotcích tři mladé nadějné samičky a jednu starší, z nich jsou tři už „těhule“. Dole pak tři vévedky na zabití a samce Patrika…

Před chviličkou jsem si pouštěla bláznivá videa. Napřed jsem je skoukla sama a nakonec jsem do toho zatáhla „vždyvážného“ Pepína. Strašně nechtěl, rvala jsem jeho křeslo, aby se při reklamách v televizi koukl, že to prostě musí vidět. Jedno „když se ženy nudí“ bylo fakt nádherné a tak se mi to nakonec podařilo. Skoukl pod tlakem dvě a zase nasadil strašně zaneprázdněnou tvář. Seděl tam jak hříbek, kterého hlodá červ a on tím trpí! Nahrbený jako rozdrážděný býk, prostě demonstroval, jak ho to otravuje, jak to ignoruje…

Šla jsem si natočit vodičku na kafíčko, natočila jí pro oba a dávám to na sporák. Už jsem šahala pro zažigálku, když mě napadlo zeptat se ho, kolik máme ještě králíků na zabití. Jen tak, víceméně konverzačně. A od něho jsem zaslechla:

„Osm!“

Když jsem si mžikem uvědomila, co to kecá, ještě skoro rozjuchaná jsem vypukla v hurónský smích. Chechtot, řehot!!! No toto!? Přece – taky čtyři chovné a Patrik?

Tak to vidíte. Někdy něco jen tak utrousí, takovou ptákovinu, a už to zase jede! Mrkla jsem na něj a v tom okamžiku vidím, že zase má na obličejíku tu masku potutelnýho smíchu. Ale on se nesměje, to jenom mě to odrovná!

Zase se mu to podařilo. On nic, to já! A co vlastně řekl tak směšnýho?

Kitty

Reflex

Dnešní sobotní Tobogán hostil pana doktora Vladimíra“Iljiče“ Větvičku, botanika. Z jeho úst zazněl poznatek, který mě pobavil a s jeho laskavým svolením vám ho prásknu…

Jednou prý stál ve frontě u pumpy a čekal, až bude moct natankovat. Pouštěl si záznam svého pořadu a spuštěným okýnkem ho bylo možné slyšet ven. V jedné chvíli nebyl slyšet jeho hlas z pořadu, ale ozvalo se tam hlasitě pronikavé časové znamení. Asi v té chvíli byl skutečný čas poblíž. On si stačil všimnout, že se všichni čekající řidiči po zaslechnutí tohoto znamení podívali na hodinky a taky VŠICHNI si automaticky nařídili hodinky jakoby „na správný čas“.

Později všichni zjistí svůj omyl. Jak si to asi odůvodní?

Jsme ve všeobjímající náruči techniky a taky z toho plynoucích reflexů. Nejsou ale všechny tak nevinné!

Kitty

Tento rok raději lepší než Silvestr 2010!

Máme v rodině nadšence, který na Silvestra vystupuje na Javořici. Bylo tomu tak i loni na Silvestra 2010. Ovšem jinak než jindy…

Brzy ráno odjel s domluvou, že po příchodu tam se ozve. Příchod manželce odhlásil. S bratránkem se domluvil na místě setkání a pak čekal, až ho uviděl. Dřív tam bratránek chodil s manželkou, tak když ho zahlídl a před ním ženu, hlásil se i k ní. Ta však byla překvapená, pak ho obešla a pokračovala dál. Dostal vysvětlení, že jeho manželka před nedávnem zemřela. Vše probíhalo jako jindy, sešli se ještě s druhým poutníkem a „vystoupili.“

Trvalo to dlouho a hrdinovi našeho příběhu ještě stačila zavolat jeho žena. Ať se pak ozve, až půjde domů. Pozdě odpoledne mobil jednou zazvonil. Potom „usnul“, ani hlásek. Myslel si, že se uťukl a že zavolá za chvíli. Pak však zjistil, že telefon zkolaboval. Tehdy vše začalo…

Jeho žena měla nový mobil, jeho číslo si ještě nepamatoval, měl je přece v tom svém! Chvíli čekal, že znovu zavolá. Nevolala, telefon mlčel. Z jiného telefonu volal synovi, ten byl zrovna v zahraničí a nedostupný. Další bratranec byl právě na operaci a zrovna na sále. Snacha taky nové číslo nenašla. Volal pak ještě dalšího bratrance – brala to jeho žena, už dva měsíce vdova, o čemž taky nevěděl. Nezbylo mu, než to nechat osudu…

Zatím se u něho doma děly věci. Víme, že ho žena jednou volala. Zavolala i podruhé, jedno zvonění a konec. Od té doby i ona se různě dovolávala členů rodiny a i ona se dozvídala ty neveselé noviny. A zatím manžel pořád nevolal… až do pozdního večera, kdy se dostavil domů. Nevinně oznámil, že mu zkolaboval mobil. Žena byla v šoku, nepřiměřeném výpadku mobilu. Postupně se dozvídala, co se dělo u něho, potom vysvětlovala, co podnikala ona. Nebylo se co divit, namáhavý den a od něho žádné zprávy…

Samozřejmě dá se pochopit jeho snaha i úsilí jeho ženy. Proběhlo hodně nervů na obou stranách, podpořených špatnými poznatky z celého dne. A jádro pudla?

Byl to duševní zkrat. Telefonu asi vypadla baterie. Stačilo, aby udělal jeden pohyb. Spontánně ho udělala jeho žena – zapnula mobil! A bylo to, telefon fungoval. Co na to říct? Blbej Silvestr…

Kitty

Všechno na pokračování

Řekla bych, že je dnes den blbec, kdyby to nebylo tak pěkný. Těch posledních deset minut bych věru přála všem kolem. No teda ne na veřejnosti, protože to bylo dost náročný na soukromí…

My na farmě máme zažité určité řešení obvyklých situací. Nějak jsme na ně reagovali a potom už stačí nástin něčeho podobného, známá věta a „humor humorovatý“ se dostaví stejně spolehlivě. Jako se to stalo před chvilkou.

Začalo to nevinně – mejlem od kamošky. Nevinná věta s přáním, abychom se něčeho podobného nedočkaly! Čertík byl v příloze. Otevřela jsem ji a bylo tam video s humornými situacemi, do kterých se dostali řekněme „důchodci“. Stáří není tak šikovné a předvídavé a tak sedím a hledím na řadu pádů a situací, které těm chudákům není co závidět. Ovšem diváci se baví a mnohdy si i přiznají, teď už s humorem, že to znají! Tehdy to ale bolelo!

Chechtám se nezřízeně. A jak už jsme my starší citliví, tak musím „s vodou“. Sedím v oné místnůstce a jen tak konverzačně se ptám Pepína:

„Jsou slepice puštěné na zahradu?“

A vzápětí uslyším odpověď, která mě dostane:

„Vony tam jsou? Zabit!!!

Má mě! To je přesně ta situace, která se nám stává. Někdy si na něco postěžuju, většinou jen tak konverzačně, nijak zle. Slepice kvokají – zabit! Slepice nenesou – zabit! Slepice se dostaly do zahrady a strašlivě rozhrabaly mulč z kůr do trávy – zabit! Slepice sice pustil do zahrady, ale dostaly se k obloženému kolenu odpadu, aby v zimě nezamrzl, všechno tam umístěné a zatížené listí vyhrabaly a sedí tam ve vypelešených ďolíkách – zabit! Králice zase vyskákaly na jesle a shodily kbelík, který jim v tom brání – zabit!…

A tohle jsem dnes, ještě rozchechtaná, zaslechla od pracujícího Pepína ze dvora! Zase je tu záchvat děsného smíchu, pořád znova se opakuje. Unavená a uslzená jsem potom vylezla a řekla si, proč jenom já? Ať to chytne z první ruky taky.

Když pak slyším, že šramotí v chodbě pod schody, tak ho volám, ať se přijde kouknout, přišel mi nový mejl, to musí vidět?! Začne hromování, že vždycky řeknu „jen jeden, jen chvilku, to musíš vidět“ a je tma, nic neudělá. Jenže ho znám – už slyším přezůvky a vzápětí se nasune s dalšími protesty na křeslo. To už mám nachystaný mejlík s přílohou, zapínám ji a koukám bokem, jak to s ním práskne. On se ze začátku nikdy nechechtá hlasem, nechá se přesvědčovat, jakoby nechtěl. Pak ho to však taky uchvátí. Já přilívám olejíčku do ohně:

„To znám… celá já… vidíš, jak jede?… no teda!… au! ….“ v přílivech smíchu jeho i mého.

To se nám to chechtá! A přitom to není tak dlouho, kdy už nefunkční koleno mě taky zrazovalo a válela jsem se po zemi tak jako oni chudáci! Teď už se mi to směje.

To jsou ty minuty, které mám ráda. Nějaké moje nahrání na smeč a Pepíno spolehlivě smečuje! Na to je tento nenápadný „potměchuť“ mistrem! To byste ho museli znát. Taky byste ho milovali – jako já! To ráda přiznávám…

Kitty

Je přes něj vidět za rybník...

Ve dvou minulých dnech slýchám stejnou větu:

„Je přes něj vidět přes rybník!“ a dnes s obměnou:

„Pořád je přes něj vidět!“

Předevčírem jsem zavedla redukční dietní režim i pro mého bytného. S jeho i bez jeho vědomí. Přímo o to nepožádal, dokonce se v prvních chvílích svého poznání bouřil. Sice mi nahlásil, že (asi přes vánoce) přibral deset kilo, s nastíněným redukčním řešením ovšem už předem silně nesouhlasil. Tím stejně ničemu nezabránil a teď konstatuju, že to s tichým uznáním přijal. On o tom jenom nemluví.

Už včera jsem mu na odpolední svačinu postavila před něj na stůl hrneček s 200 gramy mléka a tenký krajíček chleba. Když začal jíst, uslyšela jsem tu první větu. Totiž – před naším domem vede silnice a za ní je rybník. V jeho podání – chlebíček tak tenký, že je přes něj vidět. Poradila jsem mu, ať si ho tedy přelomí, bude ho mít dvojitý… Že ale nutně bude tím pádem poloviční, to jsem logicky strategicky nedořekla. To je přece jasný!

Dnes jsem už preventivně krajíček překrojila na dvě poloviny. Usedl, vzal krajíčečky a začal s nimi operovat – z obou půlek udělal brýle, koukal přes ně a opět jsem slyšela jeho protest ve formě druhé věty. Napůl s úsměvem a napůl s úšklebkem po mně mrkal, bere to!

Z počátečního odporu to nakonec bere. Co mu zbývá? Láskyplnou mojí péčí dostane o dvě porce jídla víc, v poledne podle svého rozhodnutí spapká půlku obědu z „dovozu“ a večer ho taky jen tak neodbudu. „Může“ dojíst zbytek od oběda nebo zase něco na vidličku. Rozhodně toho bude „hodně“, i když jinak. Hladovět nemusí a ani nebude. Těch deset kilo mu zaručuju. A s úsměvem! Jeho nebo mým? Hádejte!

Kitty

Až se utrhla...

Včera jsem psala na základě Janina mejlu. Už večer mi napadlo další chutné téma a teď ho teda nahodím na blog. Tady je…

V Lysicích měla babička s dědou tři děti. Syna a dvě dcery. Mého tátu a dvě tety. Naši a jedna teta měli po třech dětech a sousedi taky. Bylo to tak fajně spočítané, že jsme byli všichni věkem přesně jako schůdky bez mezer. Já nejstarší – a tak dál. Já nejtěžší (celý život, s tím se nechlubím, byla prý jsem celý tata i s tou držkou, nevím jak to mysleli). A Janička-Johanka-Jana snad vůbec nejlehčí. Před domem na vesnici potůček, takové máchadlo kačenám na nožičky a k němu tak metrový svážek. Nad svážkem už cesta a dvě jabloně. Mezi ně vešlo právě tak ráhno. Občas se na něm větraly peřiny a v létě tam tata pověsil houpačku. Vedle písek pro nás na hraní – jsem si tehdy myslela. Že tam někdy kočičky něco zahrabaly – no bóže, tehdy se to tak přísně nebralo! A teď už jdu k věci…

Tehdy ti nejmladší z nás byli ještě batolaty, já přiměřeně starší. Asi jsme si hráli a popelili se na písku, potom přešli k houpačce. V pohodě jsme se střídali, houpačka lítala nad potokem a nad cestou před ní, tehdy tam nic nejezdilo, byli jsme boční ulicí. Po nějaké chvíli jsem tam zase lítala já a hned po mně Jana. Stalo se, co se časem dalo čekat. Jana se houpala až – praskl provaz a ona se válela v potoce! Pamatuju se ještě, že jsme se pořádně vyřehtali. Bylo nám to k smíchu – já těžká nic a s ní muškou se to utrhlo. Jo jo, byli jsme děcka. Tehdy naši škodolibost žádný psycholog nebo výchovný poradce neřešil. Nebylo třeba. Janka se vyhrabala, asi jsme řešili v tichosti nějak to spravit a pryč! Nikdo nic neřekl, až na to přišli dospělí. Někdo provaz vyměnil a houpali jsme se dál. V paměti mi to utkvělo pro tu zlomyslnost osudu – že ta nejlehčí to odnesla!

Někdy to tak život přináší. Pro nás to byly normální hry. Tehdy žádné střílečky, skřeky a vymyšlenosti nebyly. Dodnes mi neschází, taky jsme si vyhráli s maličkostmi.

Hráli jsme si na koně, ke kterým jsme ještě nesměli, ale líbili se nám. Tak jsme si přivazovali k botám „kopyta“ a chodili jako koně. Co napětí jsme si prožili, když v létě jsme mohli spát na půdě a ono to tam krásně vonělo senem, v noci divně vrzalo něco nad námi v trámech. Vrtal tam červotoč. A jak krásně jsme se tam báli, když v noci přišla bouřka a blesky a hromy nás lekaly. Na seně nám maminka ustlala na dekách, skleněnou taškou jsme viděli hvězdičky; když jsme si svítili, tak do ní v létě ťukali chrousti. Ne ti letní, malí, ale ti pořádní macci. A jak chutnali slepičkám, když jsme je střásali z malé kadlátky. Natřásli jsme je do sklenice a pak vytahovali, oni se drželi drápkama. Ale slípky se po nich mohly pozabíjet. Pak jsme čekávali, jak slepička snese, to prý v tom vajíčku bude chuť, z tolika chroustů…

Jo jo, vzpomínky na mládí! Měla jsem klidné mládí, pozorné rodiče, kteří s námi mluvili, učili nás na vlastním příkladě a měli na nás čas. Co vím o životě na venkově, vím z té doby. Ono to jinak nešlo a bylo to dobře. U nás se zpívalo, hráli jsme všichni na něco – harmonika, klavír v hudebce a housle. Náš táta s námi hrál na housle, pak se zranil na prstě a už mu to tak dobře nešlo, to nám ale nevadilo. Mimo maminky jsme měli hudební sluch. Maminka by bývala ráda taky zpívala, jenže zpívala falešně. Zpívala si sama pro sebe když byla doma, asi to taky potřebovala. Je toho hodně, co si pamatujeme. Šťastné mládí…

Kitty

Pásmo smrticího nepořádku...

Ještě jeden krátký postřeh. Chystala jsem se na silvestrovskou vycházku, odhlásila se Pepínovi, obouvám se do turistických bot a najednou – co nevidím?

Se smetákem v ruce zametal verandu. Smeták lítal za rotopedem, za stolem, pod stolem, kolem závěsu a nakonec pod stolkem nad schody ulovil taková dvě smetíčka. Pak se můj nejpořádnější „cidič“ ohnul, zvedl rohožku u obyvákových dveří. Každé ohnutí ho stojí hodně odhodlání, protože zkrátka je zima a v tomto období ho bolí záda. Zákonitě – každou zimu to tak je! Teď tedy nasadil svoje morální síly a před mýma očima se jal vymetat smetí, co se tam nadrbalo.

Jedna věc je jasná – ve venkovském domě se čistoskvoucí podlaha udržet nedá. Pořád přecházíme zvenku, odkud se přezujeme, dovnitř a tam je vlastně taková zóna podmíněné čistoty. U schodů, přede dveřmi do obýváku, máme keramickou destičku s nápisem „Pozor, přicházíte do pásma smrticího nepořádku!“ No a teď zrovna likvidoval onen „smrtící nepořádek“…

Beru to. Já jdu na procházku pro zdraví a on zase uklízí verandu. Možná za ten výborný oběd. Na můj dotaz, proč to dělá zrovna na Silvestra, mi logicky odpovídá:

„Protože už ten prach zvedal rohožku“!

Jo tak to jo! Má to logiku. A proč vlastně ne? Na Silvestra vymetal to staré, špatné, co najednou uviděl. On je důležitý i náhled. Ženičky, znáte to – sluníčko zasvítí v jiném úhlu a vy najednou uvidíte, co jste pod jiným osvětlením neviděly. Nebo v tom denním shonu „jakoby neviděly“. Je hodný, že pomohl to nepořádné vymést. Zde se jednalo o verandu. Kdyby tak šlo všechno obtížné, smutné a nadbytečné vymést! V letošním Silvestru bych řadu věcí z průběhu roku raději neviděla. Nejraději bych byla, aby se nestaly.

Děkuje Kitty