Vzpomínám

Už jsou to 3 roky, kdy zemřel můj přítel Josef... 

Zdroj: Pinterest

Gesto sebeupokojení

Když mi bylo kdysi v partnerské krizi nejhůř, nalezla jsem gesto, kterým jsem rázem upokojila svoje tělo i mysl…

Obrázek od: „naochranu.webnode.cz“

Chceš-li míti všude čisto...

 ... dávej všechno na své místo...

Od "cz.depositphotos.com

Památníky adamovských lesů

Léta jsem bydlela v moravském Adamově, ve městě 30 kilometrů severně od Brna. Teď jsem zde na jihu Moravy, kam mě život zanesl. Taky už dlouho mi leží zde před očima knížka…

Rozšíření obzorů - vzpomínka na scuk v Zábřehu z 15.9.2013

Píšu jak cítím. Vždycky je dobré rozšířit si obzory, dokud to jde…

Jako slunko mezi prkny staré stodoly mi připadlo naše setkání

Můj rodný dům dnes, z trochu jiného pohledu

Už je to pár dnů, kdy jsem byla se podívat na Moravě na můj rodný dům…

---

Takto nějak jsem ho uviděla, když jsem s bratrem zastavila kousek od domu. Majitelka o mně věděla, proto vyšla a prohodila pár slov. Při pohledu na vzhled domu a jeho okolí jsem ani neměla chuť třeba jen trochu nahlédnout do samotného domu. To jsem – dnes už to vím – docela udělala chybu. Psala bych o něm jinak

Co vás napadne, když uvidíte takovýto pohled?

Naše zahrádka byla v mém mládí vždycky opečovaná, plná zeleniny i květin

Jenže první pohled zklamal. Kdybych měla jen trochu trpělivosti a hned se nezjančila prvním pohledem, mohla jsem už při prvním referování mluvit jinak. Jak? Od sestry jsem se dozvěděla, že vnější vzhled hodně klame. Vypovídá jen o zápasu rodiny, která zůstala bez živitele. Co je tedy jinak?

Uvnitř prý je to úplně jiné. Uvnitř prý jsou prostory moderně vybudované, příjemné, což zvenku při prvním pohledu zřejmé není. Asi bude vzhled ještě pár roků nedoupravený, ale srdce má dům pořád vstřícné a zdravé. Je domovem. Škoda, určitě bych od domu odjížděla uklidněná, že bude dál žít pro další generace.

Omlouvám se tímto nejen jeho obyvatelům, ale i vám, že jsem do svého výletu zařadila pomýlený článek, s nevzhledným pohledem na dům. Hodně udělal první pohled – a na ten se v případě domu nemá dát. Jenže v ty okamžiky jsem potřebné informace o vnitřním uspořádání zkrátka neměla. Nemám se ke stavu domu co vyjadřovat – byla bych sobě i obyvatelům ušetřila trpké chvilky. Jen doufám, že se to oni nedozví. Když nepomůžu, neměla bych kritizovat. Cítím se dost trapně. Ale co už, když se stalo? Aspoň jsem si uvědomila, kde budou moje přebytečné peníze sloužit líp

Kitty

Svoboda vysokého věku. Opravdu?

Uvažuju jako skoro svobodná, bezdětná, žijící docela zdravě na venkově, ovšem – letitá…

Unavená babička

Obrázek od: „novarepublika.cz“

---

Často čtu a dokonce hltám publikace o vitálních důchodkyních, rentiérkách, svižných madam. Podotýkám odborné publikace, žádné magazíny. Doufám v pochycení praktik a zkušeností, které ze mě takovou staruchu dokážou udělat. Dobrá, zdraví mi zatím slouží, bojuju o štíhlejší tajli, často se prsím a občas – dost často – je mi to divné. Mám podmínky pro svobodu věku blížícího se sedmdesátce, ale životní vitalita se pořád a stabilně zmenšuje. V čem to vězí?

Jako modelový příklad vezmu dnešní den. Od rána makám jak barevná, jazyk na vestě, očima hledám útočící bzundu, která si na mě při nakládání zeleně na sušení zasedla. Louka hospodářem posečená, mnou tráva rozházená. Čekala bych dobrý pocit – je hotovo. Ale NENÍ!!!

O víkendu vařím (pro sebe ale vlastně připravuju nakázané papu každý den, pětkrát i šestkrát denně). Do toho přišlo dnešní ranní „trávobraní“. Najednou byla dosečená a rozházená tráva v celé zahradě; v půl dvanácté jsem friško zajela do domu sestrojit oběd pro oba – půlhodinka pouhá a bylo hotovo. Když jsem nesla oběd na stůl zjistila jsem, že hospodář leží na betli a statečně spí. Zmlkla jsem, jemně uzavřela dveře do ložnice a snědla jsem svoji porcičku. Vařené kuřecí prsko s celozrnnými těstovinami – k nim na cibulce podušenou porci červené papriky a rajčete. Mana nebeská – chvilka klidu u oběda

Teda – dala jsem si s jídlem načas, abych dostála mottu minulého článku – jíst u stolu a soustředit se na to, co jím. Jenže cinkly příbory a pracant se vzbudil. Nabídla jsem mu papu, dnes fakt zasloužené. Doufala jsem, že znovu ulehne – neulehl. Někam se vytratil, zatímco já jsem se přisála k nové knížce Tomáše Sedláčka – „Ekonomie dobra a zla“. Že byste u mne takovou literaturu u oběda nečekali? No – došlo na ni. Začíná se od mého milovaného sumerského krále Gilgameše a to mě zlákalo. Navíc Tomáše ráda poslouchám i čtu, líbí se mi jeho schopnost vysvětlit ekonomicky nevysvětlitelné.

Sedím a hledím do literatury a najednou slyším nějaké štrachání. To hospodář – jestli prý mám čas?! Tato fráze mě obvykle vyráží ze sedu do stoje a bystřím, kam mě zase pozve – pošle. Dnes se zeptal, jestli už mám dorozhazovaný zbytek zahrady. Asi moje úsilí zaspal. Vedl mě k zahradě a tu jsem zjistila – ó dvojitá hrůzo -, že má skoro posečenou celou louku! Ono popravdě je sem tam travička. Navíc ho zahnala včelka strážkyně, kterou si s sebou přivedl dokonce až na dvůr. Jsou to zunivky, ze kterých mám strach, dokonce panikařím. A to prý – jdeme dovézt trávu! Jakou trávu?! Kde je klid po obědě?

Ještě jste schopni sledovat linku mojí výpovědi o stáří? Nechme shánění a dopravu další trávy, aby bylo co dávat králíčkům. Přeřazuju na druhé téma – stáří mi dává nejen svobodu, ale také mě kruší. Tam kde jsem ještě před rokem dnešní porci práce zvládla (skoro) levou zadní, je dnes po roce bezedná únava. Trávu jsme dovezli, ale já mám jazyk na vestě jako Terezka, když přijdeme v stávajících vedrech z dlouhé procházky. Zatímco ona zaleze do kotečku, já pořád jistím, čím „nezbytným“ mě ještě hospodář zaktivizuje. Ach jo!

Když jsem byla mladá a ražná, pozorovala jsem svoji maminku a předtím i svoji skalickou babičku. Po odchodu z pole to bylo asi tak 20 minut po cestě a po silnici – jsem šlapala a divila se, že babička a potom i maminka se vyloženě ploužily. Shrbené, tlápaly unavenýma nohama, hlavu sklopenou – jely na posledního půl plynu.

Proč o tom píšu? Protože dnes, s nastávajícím sedmým křížkem, se takto cítím i po skončení práce a při kafíčku, které mi hospodář úslužně přinesl. Už chápu, že a proč mi rozum velí, abych zpomalila. Že už nejsem mlaďucha, ale spíš starucha. Na výkony už to se mnou moc není. Chuť po výkonech by byla, ovšem chybí ten „plyn“!

Nechybí mi děti a většina atributů ženské spokojenosti. Zato kde vzít a nekrást – právě ten „plyn“? Máte na to recept?

Kitty

Co je štěstí

Je pozdní večer, Štědrý den 2016. A mně dochází, že zažívám jeden z nejhezčích dnů svého života…

---

Na stole stojí umělohmotný stromeček a poprvé pod ním neleží žádný dárek ode mne. Typické – v průběhu předvánočního období jsem je postupně „darovala“, protože jich bylo potřeba. Modrá pracovní zástěra, teplé ponožky – už si ani nevzpomínám, jaké obyčejné věci to byly. Zato mi dnes došlo, že ač pod stromečkem chyběly VŠECHNY NAŠE DÁRKY, nechyběl tam náš největší. Po partnerské krizi před dvěma roky jsme se letos darovali jeden druhému. Tomu se říká ŠTĚSTÍ, POHODA. Nazvěte si to jak chcete. To se v tomto roce stalo a minulý dva roky jsme to oba budovali.

ŠŤASTNÉ A VESELÉ! Teprve tyto vánoční svátky tak můžu jmenovat. Za sebe – a beze slov „slyším“ od svého druha, že to tak cítí i on. Ty pozorné kávičky každý den, občas pro chuť a náladu dvoudecku vína. Jen tak tiše přinesené do mojí „zadnice“. Celodenní topení. Nechá mě ráno spát o chvílu dýl. Víc nepotřebuju, to už vím.

Jsme staří, jsme tlustí, někdy nešikovní až nemohoucí. Ale – jsme dva! Dva jako jeden! A to se počítá!

Kitty

Blogování je další kvalita do mého života

Už několik dnů při ranním obírání květů divizen jsem přemýšlela, čím blogování ovlivnilo můj život…

Co mi blogování dalo a vzalo?

Za obrázek děkuji: „krasna.nova.cz“

---

A uznala jsem, že v mnoha oblastech. Především mi přidalo kvalitu do života, kterou si mohu volit. Není moc věcí, jež člověku dokážou zlepšit život – pro mě je to i blogování. Posledních pár roků je to podstatná část příjemných zážitků. S nepříjemnými komentáři se přitom musím učit vypořádat a nezhroutit se

Celý život jsem byla psavec. Celý život jsem byla tlustá a na moje názory hledělo jen pár lidí a to ještě často kriticky a negativně. Proto jsem se prosazovala silou osobnosti a velmi často i silou hlasu. Moc to nikoho neoslňovalo. Protloukla jsem se životem tak nějak v pozadí – však kdo jste mne kdy na fotkách viděli v přední řadě?

Až jsem kápla na možnost blogování. Aniž jsem věděla, o co jde, hned na první pokus jsem si ukutila svůj blog. Co na tom, že se původní název článku stal názvem celého blogu. Bloger se učí od samého začátku. Tak i já. Netušila jsem, jakým způsobem přilákám čtenáře, proto jsem začala vysvětlováním. Bez obrázků – samozřejmě. Nedávala jsem si velké cíle – v prvních článcích je to psaní o běžných věcech. Do tří měsíců jsem se ale musela vyrovnat (i na svém blogu) se smrtí dvou svých synovců i milované fenky. Články z tohoto období jsou to nejlepší (a nejtěžší na vypsání prožitků), co jsem stvořila. A to už za pár dnů oslavím šest let blogování.

Teď už nemusím čekat, kdy si mě druzí všimnou. Mohu se zviditelnit svými články. K tématu článku mi chodí reakce formou komentářů, které jsou mnohdy zajímavější a dramatičtější než původní obsah článku. A hlavně – poznávám nové lidi, se kterými můžu komunikovat. Mnohdy i volat o pomoc s těžkostí, kterou právě řeším. V komentářové formě „Kavárny u Ruži“ ZDE se mi dostane rady i pomoci někdy doslova za pár minut.

Prostřednictvím svého blogu a putování po jiných jsem poznala mnoho lidí, kteří píšou o různých věcech, ale současně prezentují svoje názory, zkušenosti, ukazují nám vlastní tvorbu z různých oborů lidské činnosti. Tím, že si mohu volit, u koho se pobavím či poučím, si rozšiřuji oblast zájmů svých. Ráda čtu knihy – na blozích se zase dočtu o zážitcích a koníčcích jiných. Užiju si povídání o životě, které takto operativně a sevřeně jinde nenajdu, a vlastně už ani nehledám.

Blogování mě nenásilně donutí učit se technickým dovednostem kolem provozu blogu. Můžu se učit u druhých i tím, že poznám oblasti blogování, o kterých píšou zase jiní – poučení a zkušení. Naučila jsem se přidávat do článků obrázky – i o tom jsem psala články, plné nejistoty a touhy se dovzdělat, umět víc, bez stálé berličky žádostí o pomoc. Vzpomínáte ti z vás, kteří jste mě učili? Nebyla jsem mnohdy bystrá žákyně

Pro mě osobně je důležitá možnost okamžitě reagovat na určitou životní i pracovní situaci. Život tropí hlouposti a já ty svoje ráda dávám k lepšímu. Někdy je to možná plácnutí do vody, ale často pobavím. Bavím se i při samotném psaní – představou, že podobnou zkušenost udělali i další a vypsáním mé verze se pobaví. Každý král měl svého šaška. Proč nenapsat o tom, co se mi zrovna přihodilo, i když to není nic světoborného?

Hodně mi dává možnost seznámit se s dalšími lidmi osobně. Dlouho třeba sleduju zajímavé články někoho, koho bych ráda poznala. Už víte, že se občas vydám za hranici všedních dnů někam, kde se sejdeme a poznáme se. Já osobně z toho ještě dlouho energeticky žiju

Přeju vám příjemný nástup do druhé poloviny prázdnin nebo na vysněnou dovolenou. A nám, kdo zůstávají na svých farmičkách jako já, přeji dobré fungování internetu, notbúčků, smartfounů či jak se ty špionážní a komunikační prostředky jmenují. Protože co je do povedeného článku, když ho nemůžete dostat na blog, na síť, na internet?

Kitty

P. s.: Ještě vám řeknu tajemství: někdy mi zmínka o tom, že píšu na blog a mohla bych pochválit vstřícnost nebo zkritizovat službu, pomůže v konečném výsledku. Ale to je jen mezi námi blogery. Nakonec – můj blog zase tolik lidí nečte

Chce to jen překonat lenost

Některý den se mi nechce ven z domu. Nepomáhá sebepřesvědčování, ani potřeby Terezky…

Takto Terezku nevenčím, ale někdy by se hódně hodilo

Zapůjčeno z „timekiller.cz“

---

Jako dnes a už několik dní předtím. Možná jsem jen tělesně odpočívala z tělesnýho záhulu předminulou neděli a minulý pondělí. V úterý bylo krásně a vytřepávala jsem drny z jednoho hrubě zrytýho záhonku. A včera a dnes se dostavila

L E N O S T

Sama sebe jsem lámala, že přece do terénu musím, Terezka na to čeká. Dokonce jsem si postěžovala hospodářovi – že se mi nechce; ale tak strašně! Jen pokýval hlavičkou, že to chápe. S dotazem, že pro obědníky snad dojdu

Nakonec jsem šla nejen pro kekšle s obědem. Po obědě jsem sama sebe nalákala – že donesu nějaký šišky. Mám to ráda – šukat po okolí a donést z procházky aspoň něco na podpal. Jen mě štve, že je teď v zimě tolik stróóójení, obouvání, batoh na záda, vodítko a čubu. Ta to má snadný, je nachystaná pořád. Jen cinkne obojek, je ve střehu a nadšeně kníká. Dnes jsem vycházku začínala s nechutí. Líná jak pes

Jenže stejně vím, že potěším nejen čubu, ale i sebe. Je pravda a stojím si za tím, že pohyb je život. Ať je vycházka jak chce dlouhá, užívám si radosti Terezky z pohybu. A nejen to – sama sebe prodýchám, napřímím kredenciózní tělo a dostaví se čistá radost. Po cestě se někdy střetneme s dalšími pejskařkami – chlapi jezdí na kole a jsou v mžiku pryč. Zato s babama! Pustíme živočichy a přidáme i kilometry navíc pro prostou radost z pohybu. Kdo nezná, toho lituju. Přitom je to o tom, udržovat se v akceschopném stavu. Hlavně tím, že předejdeme nebo včas řešíme zdravotní potíže. Zde výmluvy neuznávám. Jsme na světě proto, abychom žili a ne se přičiňovali o zdravotní potíže vlastní vinou. Pohyb v tomto dělá hodně.

Někdy si vzpomenu na dobu, kdy mě bolela kolena, takže byla léta, že jsem nevyšla ani těch 200 metrů a vůbec ne pořád do kopca, jak to máme u nás. Následovaly operace obou kolen a vždycky čásek, než jsem odložila berle. Od té doby chodím. Musím. To je moc fajn – mít povinnost k čubině. Vždyť jsou psi, kteří za celý život vidí jen vnitřek domu nebo v lepším případě dvůr nebo zahradu. Nedostanou se ven a už vůbec do různorodýho okolí. Nechci, aby Terezka kolovala jen po dvoře a viděla opršené omítky budov dvora nebo zahrad. Aby se pohybovala jen mezi kotečkem a občas jí hospodář hodil gumovou kočičku, aby se proběhla. Nemá to zapotřebí. A já nemám zapotřebí lenošit a pěstovat si blbou náladu. Vždyť v období partnerské krize bylo vypadnutí z dusnýho prostředí domu mojí skoro jedinou radostí. O to jsem se mohla postarat sama. Na to jsem se nemusela prosit o nějaký milosti

Pravda, mám zvláštní podmínky. Nemusím (v pracovních dnech) vařit, naštěstí jsme dokázali omezit na minimum živočíšky, nemusím se starat o děti ani vnuky. Hospodář je už zase samonosný, Terezka taky. Proto můžu prakticky kdykoliv vyrazit ven. Jistí to potřeby mojí čuby Terezky. Dopřeju pohyb jí i sobě. Proto mě hodně mrzí, že hospodář si tuto radost nedopřeje. Udušený organismus dělá své. Zdravotně se lepší – a co z toho?

Dnes jsem vyrazila na šišky. Plánovala jsem vycházku kolem lesa. Jenže tam jsou jenom bory a jejich malý šišky není v listí vidět. Vzdala jsem hledání a jen jsme šly loukami. Naštěstí uprostřed jedné louky byla vyvrácená borovice. Takže jsem dosáhla na její šištičky. Byly malé, zavité, některé i zelené; ale byly v dosahu. A bylo jich dost. Terezku jsem „zaparkovala“ do okolí, kde si zase vyčňuchala jednu jelení nohu a hrála si s ní. Já jsem otrhala dvě igelitky šištic, naložila do batohu a s dobrým pocitem jsme si to potom štrádovaly domů. Terezka nadšeně a já jsem zjistila, že jsem si přivodila pocit štěstí. Z pohybu, ze sluníčka, z pocitu toho, že jsem přemohla lenost a užívám si. Dnes jsem si užila

Proto radím: kdo můžete, choďte pro radost. Můžete všude. Nejlíp je přírodou. Už pomalu nastupuje jaro, v příštích dnech má být i teplo. Nemusíte pořád jen rýt nosem v zemi, to vás stejně nemine. Taky se ráda hrabu v zemi. Po dlouhým sehnutí není lepší „terapie“ než se jít projít. Vím co říkám. Je to pravda? Přidejte k tomuto článku svoje zkušenosti s jakýmkoli pohybem. Focení, venčení, nedělní vycházky, turistiku – všechno se počítá. Jen chtít a dopřát si pohyb pro zdraví a dobrou náladu. Ta se dostaví – dokonce i tehdy, když pohyb jednorázově přeženete

Dnes jsem začínala den s pocitem, že se snad rozpadnu na prvočinitele, když se hnu někam ven. A končila jsem rozjařeným příchodem s umolousanou, ale šťastnou Terezkou. A vím, že zítra, pozítří, popozítří…. budu zase ráda chodit. Máte to taky tak?

To nejsem já – ale jako bych byla

Obrázek je ilustrační, ale nadšení je z něho vidět

Kitty

S internetem existuju!

Konečně splavný TT! Už dlouho jsem si nezapsala na takto milý téma týdne. Jen houšť a hustší síť („net“) pěkných témat…

Pohoda u NB s kafíčkem – to můžu!

---

Přečetla jsem si články, psané na toto TT. Jsou od různých lidí různých věkových hladin. Moje věková hladina je vyšší střední věk, čili seniorka. Milující možnosti, které mi poskytuje internet

Všichni máme dnes možnost přístupu k internetu. I já a už dávno. Teď se nerozepíšu do šířky a hloubky, jak mám ve zvyku. Jen pár slov – spíš „v heslech“

Mám svůj blog a s ním i možnost využívat internet

Používám obojí jako prostředek, ne účel

Kdybych neměla možnost se zviditelnit na blogu a internetu, jako bych nebyla. A to prosím vylučuju závislost na FB a podobných zlodějích času

Stručně, jasně, přehledně. Miluju možnost být s lidmi v dobách dobrých i zlých. A je pravda, že informační možnosti dnes nevyužívá jen ten, kdo je nepotřebuje. Nebo z vlastního rozhodnutí ignoruje. V telefonním seznamu reklama hlásala, že „kdo není v tel. seznamu, jako by nebyl“

Mám to tak i s internetem. Nemusím a po zkušenostech nechci být na žádné sociální síti. Přesto se dovolám kontaktu tehdy, kdy chci. Samozřejmě, když je druhá strana „onlajn“. Takže – internet je moje dobrá volba. A zpoplatnění? Nestahuju knihy, filmy, texty. Stačí mi teplý osobní kontakt. Ten není a snad ani nikdy nebude drahý. Možnost pobejt s lidmi mi drahá je. K tomu mám internet

Kitty

KONTAKT aneb Jak jsme si zbyli

Dobrý večer, zdravím své příznivce a chci se podělit o historii svého životního rozhodnutí. Třeba tím někomu něco napovím nebo ho povzbudím, že nikdy není pozdě změnit svůj život…

Jak říkat NE bez pocitu viny

Když už jsem v té životní osvětě, přidám odkaz na jednu šikovnou knížku…

---

Jmenuje se „Jak říkat NE bez pocitu viny„. Napsaly ji autorky Patti Breitmanová a Connie Hatchová. Půjčila mi ji jedna stará paní a už ji zpět nechtěla. Já jsem ji asi taky někomu půjčila, takže ji zatím nemám. Moc to nevadí, protože mě zaujala tak mohutně, že jsem si z ní udělala hromadu výpisků.

Můžete si ji půjčit, ale „výcuc“ a pár zásad si můžete najít na netu: http://www.tvujzivot.cz/cz/leve/osobni-rozvoj/dulezita-fakta/jak-rikat-ne-bez-pocitu-viny/.

Knížka je většího formátu a obsažná, „naučná“. Ale aspoň pročíst si ji by stačilo. Zaujme vás totiž tak, že pak stránky nepočítáte. Radím ze zkušenosti: pročíst, zběžně zaznamenat do paměti a nic víc nevypisovat. Všechno si najdete na netu. Na tom odkazu jsou základní pravidla, ale lepší je knížku si půjčit, přečíst a VRÁTIT!!! Možná jsem o ni už přišla: někomu jsem ji „vnutila k přečtení“, ten ji odložil, založil, vypustil to z hlavy a já teď radím bez zdroje

Je složitější než knížky paní Šiklové, ale zajímavá svou komplexností.

Nabízím = radím k přečtení. Nikomu ji nelámu do ruky. Prolistovat ještě v knihovně, jestli si na ni troufnete. Zaujme vás – jako mě. Pokud nezaujme, nedržte ji doma bez potřeby. Druzí na ni čekají!

Přátelsky radí

Kitty

Pěstování divizen

Rostliny, které mají kůlový kořen, se v podstatě úspěšně přesazovat nedají. Já si pěstuju divizny velkokvěté, abych za nimi nemusela do terénu. Sklizeň většího množství rostlin hned zrána je časově náročná – proto to pěstování. Pro lidičky bez zaměstnání nebo důchodce je to docela dobrý a voňavý zdroj penízků…

---

Říkám záměrně „v podstatě“. Taková mrkev, řepa i další by neměla být schopná úspěšného přesazení. Přesto to jde. Loni vzešly na řádku mrkve jen dvě skupinky sazeniček, celkem 13. Při pletí jsem je opatrně vykopla a do volných míst přesadila. Ujaly se všechny. Stejně tak řepa – dá se přesadit na volná místa. Zde je třeba více zalívat. A navíc dávám nad vymazlenečky kloboučky z netkané textilie proti slunci, dokud se spolehlivě neujmou. A taky na krytí před slepicemi, které občas do zahrady pouštím. Zahrádkářky mi dají za pravdu.

Divizny coby léčivé rostliny s kůlovým kořenem se pěstovat dají. Pokud je běžně vysejeme do hlubokého kelímku, dobře se ujmou a vzrostou do stavu se čtyřmi lístky. Můžou být naseté i velmi hustě. Po vyklopení z klíčicí nádobky je přesadím do co nejhlubších a úzkých kelímků i po čtyřech. Dobře rostou. Nechám je tam do května, až mohou jít ven. Pak je vysadím do vzdálenosti 35 centimetrů v řadě a řady od sebe 30 centimetrů. Řady dělám dvě a pak širší odstup, aby se mezi nimi dalo chodit při obírání květů. Je třeba udělat hlubokou díru, aby se kořínek neohýbal. Sázím na vodu a opatrně obsypávám zeminou. Měla by být méně úživná. Prvním rokem rostou jen do listové růžice, kvetou potom druhým rokem. To je kolem pěstování divizen ze semene. Nějaké semeno si na konci růstu rostliny sklidím a uložím na druhý rok. Některé opylené květy dozrají do kuliček velikosti hrášku s mnoha drobounkými semeny – ty odlomím, usuším a běžně uložím v krabičce od sirek (zalepené a popsané).

Dnes jsem podnikla druhou etapu v pěstování divizen. Divizna vytvoří prvním rokem jen listovou růžici, dobře přezimuje a kvete druhým rokem. Proto hledám buď už na podzim nebo teď na jaře místa, kde v porostu vidím diviznové růžice. Přenáším si je domů, kde obsadily prostory pro dřívější pěstování paprik a rajčat. Proto píšu tento článek, protože přenesení a vysazení chce trochu logistiky.

K vyrytí rostlin potřebuju kbelíky, rýč a kárku na převoz, pokud je třeba je vytěžit ve větší dálce. Musím pečlivě dbát na to, abych rostlinu vyryla co nejhlouběji. Zásadně je nutné rostlině zajistit co nejdelší kůlový kořen. Proto někdy musím vyrýt ze čtyř stran i na hloubku dvou rýčů. A to proto, že utržený hlavní kořen rostlině v době plného růstu a kvetení nezajistí dobré zakotvení v půdě. Takto méně ukotvené rostliny musím v době kvetení vázat ke kůlům nebo je vyvázat mezi provazy. Vzrostlá rostlina váží i 16 kilo a silnější vítr je vyvrací. I zde naliju do díry dost vody, usadím kolmo dolů kořen a pečlivě kořínky i kořen zasypávám. Nakonec půdu kolem rostliny rozumně ušlápnu. Silné dusání by promokřenou zeminu vytlačilo. V dalších dnech rostliny proti silnému slunci chráním netkanou textilií a zalívám. Ujmou se dobře. A mám jistotu, že takto získané divizny mi ten rok pokvetou.

Na jaře může být část růžic uprostřed napadena housenkami. Vršek nejmenších lístků je jakoby plesnivý a když ten potah odstraníme, najdeme mezi lístečky housenku asi do 10 milimetrů. Snaží se spadnout na zem, ale dá se chytit a zlikvidovat. Bývá jich tam i víc. Divizně výrazně neuškodí, ale může poškozovat mladé lístečky. Pak rostlinu prohlížím a případné další rostoucí housenky ničím.

Já pěstuju divizny na stejném místě už řadu let, proto mi zde už trpí mozaikovou plísní. A taky musím stříkat proti broučkům – ale to už jsou speciality. Normálně vypěstované nebo donesené rostliny občas projdu a oloupu jim zaplísněné dolní listy – ty pak pečlivě zlikviduju do popelnice nebo spálím.

Ale všechny tyhle technikálie vyváží kvetoucí rostliny. Sice každý den ráno musím mezi včelky do 11 hodin, sbírám ve výši očí, uvazuju je k oporám a jsou i další drobné těžkosti. Zisk ale všechny tyto těžkosti vyváží. Květy jsou velké; jeden druh má květy křehké a nevonící, druhé jsou hedvábně měkké a hezky voní. Včeliček se bát není třeba – ťuknu do rostliny a ony odletí. Dobře se suší – na slunci na sítech uschnou za jeden den. Nesmí se sbírat květy už spadané na zem, ty potom po uschnutí zhnědnou a drogu znehodnotí. Hned po ránu se sbírají dobře. Kolem poledne už začínají opadávat.

To nejlepší nakonec. Dobře usušená se skladuje v igelitovém pytli, pečlivě zatažená provázkem. Dobrá droga je zlaté barvy. Za takovou hned při nejbližším termínu odevzdání dostanete 550 korun za kilo (každý rok je cena jiná). Sběrnu si musíte najít. Není nutné posílat do Léčivých rostlin – jsou výkupčí, kteří se o vše další postarají. Já to využívám. Už předem můžu dostat papírové pytle či jutové žoky (na objemné sběry) zdarma. Jinak je možné drogu donést v čemkoli, výkupčí si menší množství sesypává.

Pokud byste za diviznami chodili do terénu, je to časově náročné. Jeden rok jsme objevili lesní mýtinu, na které byly tisícovky kvetoucích rostlin. Sbírali jsme obden tři hodiny denně. Když je máte doma, máte všechny výhody v jednom.

To jsou moje zkušenosti s jednou bylinkou – diviznou velkokvětou. Květy divizny malokvěté je možné taky sbírat, ale sběr je pracný, špatně se trhají a rostliny bývají hodně vysoké. Já jsem je taky zpočátku vypěstovala, ale existuje snímek, kde sbírám z kovového žebříku. To je zbytečné. Jo a ještě mi napadá – čekám, až hlavní stvol vyroste tak do 😯 centimetrů a tehdy uštípnu pár nasazených koncových základů květů. Tím se růst do výšky zastaví, rostlina vyžene postranní kvetoucí výhony a kvetoucích větviček je mnohem víc.

Dlouhý článek o pěstování a sběru květů divizny vám pomůže při troše trpělivosti získat nějaké peníze za vykoupené květy. Kdo byste měl zájem o informace o jiných bylinkách, napište si. Některé praktiky a zkušenosti zrovna o divizně mě stály mnoho hledání, dotazů a zkušeností. Dívám je zde do placu. Zkuste to s diviznou. Nehledě na to, že si můžete část sběru ponechat a pak pomáhat dělat čajík na odhlenění, odkašlání a na komplikace z nachlazení.

Do světa bylinek láká Kitty

Vejce a já?

Nejoblíbenější? Těch je! Ale jedna je přece jen pro mě hodně důležitá. Tušíte, milé blogerky, která to asi je?

---

Čím jsem starší, tím jsem podobnější hrdince této knížky. Z různých stran se mi občas donese užaslý povzdech – jako bych tě viděla; to jsi celá ty; je to vůbec možný, taková podobnost? Hrdinka byla mladinká a já jsem stará bréca. Ovšem jakási typová podobnost životů tu je. Obě jsme byly přesazeny z městského prostředí do farmy.

Betty

S mužem-idealistou přišla do prostředí slepičí farmy, kde na ni zničehonic dopadly neznámé, složité a vzrušující povinnosti ženy-farmářky. Od samých začátků musela hledat řešení a poznávat nové lidi, aby vůbec v divokém prostředí přežili. Óvšem – s milujícím mužem. I když ten byl pro praktický život spíše přítěží.

Berličkou v těžkém chodu domácnosti se jí stala starousedlice, svým životem a zvyky hodně originální hospodyně. Měla vlastní názor na život na farmě a taky určitým způsobem vyjímečného muže.

Kitty

Po nepovedeném manželství jsem si zbyla s nynějším hospodářem. Přesadila jsem se do malé farmy daleko od rodiště a od města. Z vytopeného městského bytu do venkovského domu. V bytě jsem budovala lepší vzhled místností i okolí manželovy vily. Byla jsem v tom tahounem, můj muž byl veskrze nepraktický.

A zde na farmě? S jakýmisi návyky z dětství, kdy jsem zažila práci mé maminky v JZD a jako nejstarší dcera doma pomáhala a často pomáhala i strýci s pracemi na zahradě. Měl koně a na veliké zahradě pěstoval výhradně užitkové rostliny – ovoce a zeleninu. To na mě dopadlo i teď. Můj bytný zde má venkovský dům s obvyklou obsádkou slepic a králíků a dvě zahrady. Na jedné pěstuju bylinky a ve druhé zraje biopapu pro nás tři. Pro hospodáře, mne a fenku Betty.

Dostala jsem se do zastaralého domu, kde se předtím nic moc nerenovovalo. Za víc než dvacet let náš dům prošel obšírnou renovací. Hospodář se rozhýbal a při mých ideových návrzích se dům přebudoval. Na některé moje návrhy zareagoval výborně. Pro některé své návrhy jsem si najala a zaplatila provedení sama, i když se přitom vylepšily stávající systémy v domě. Jsem akční, naproti tomu si hospodář vše důkladně rozmýšlí. Teď už jsme víceméně spokojení. V tom vidím podobnost s hrdinkou knihy Betty.

O životě na farmě píšu na svém blogu. Je zde vývoj mého života na venkově, i když blog píšu jen rok. Až při psaní tohoto článku jsem pochopila, že jsem vlastně osobnostně dospěla. Předtím jsem životem tak proplouvala, bez větší odpovědnosti, ve městě, při normální práci. Spíš jsem byla workoholička. Až zde jsem pochopila, že jsem teď dobře využitá. Že vlastně své úsilí nadšeně zaměřuju na náš lepší život. Na stará kolena.

Možná pár minulých vět vám může připadat jako klišé. Asi jsem si nevědomky vzala vzor z Betty z knížky Vejce a já. Nebo to teď jen tak vypadá. Sama nevím. I já mám ráda, když se pořád něco děje, i když přitom lezu po kolenou z posledních sil. Jsem taková Betty. A vlastně jsem jí ráda. Sekunduju zde svému mužskému, znalci venkova. A jakožto znalci já, městská náplava, mu taky často naletím na jeho nástrahy. Kolikrát jsem pro naši malou farmu přítěží vlastně já.

Konečně mám život plný šťávy. Jako u mé oblíbenkyně Betty. Chápete to jako já?

Kitty