Už! - celkem humorný článek z 13. 10. 2011

Na pooperační JIP jsou přísně sledované základní tělesné funkce. Proto tam jsme, aby se pooperační doba využila k ideálnímu nastartování procesu hojení rány…

Zábavný Jiří Žáček - RETRO z 23. 11. 2011

Za svého pobytu na ortopedii se mi dostala do ruky knížka. Poznáte, ze které knížky mého oblíbeného autora jsou uvedené veršovánky?

---

Jako ilustrační fotku jsem použila jednu z internetu s názvem Ideální žena. Jedna jediná ze 367 000 fotek se mi zalíbila mimořádně. Je na místě, že ji ocenil i internet. Není divu. Toto vyznání je mojí druhou otázkou pro čtenáře. Doufám, že mi jmenovaná nebude mít za zlé, že jsem se jí nezeptala na povolení. Znáte tuto „ideální ženu“?

Autora knihy jsem se osobním mejlem dotázala, mohu-li ukázky jeho humorných básniček z jmenované knihy použít. Obratem mi použití povolil, takže jeho krásný humor jen tak nevykrádám.

Pochutnejte si, předložené menu je podle mne mimořádně chutné:

Váženému čtenáři

Pozor! Kniha břitce satirická!

Ty se však neboj, milý čtenáři.

Ty nejsi hlupák, šejdíř ani nicka,

Tebe náš autor nechce znevážit.

Pobav se, co a jak ti druzí

pášou na ulici, ba i v posteli,

a nesuď přísně autorovy múzy.

Zachovej přízeň nakladateli.

(Redakce)

Pocta Casanovovi

Casanova, Mistr lásky

míval úspěch,

protože

nezval dámy na procházky,

ale rovnou do lože

Chvála průměru

Z hlav se setnou

ty, co přeční.

Zato průměrní jsou věční

Všude najdeš poučení

Poučte se v chlívku u sviní:

kdo se pere u koryta,

ten se ušpiní

Malá instruktáž pro vdavekchtivé

Milé dívky, vyberte si

úspěšného muže.

Že má ženu, děti, tchýni?

Co s tím dělat? Nuže:

Pomůže vám kamarádka –

když ho správně sbalí,

rozvede ho natotata.

Plán je dokonalý.

Kamarádka pak se zhroutí.

Pročpak? Ale inu –

sobecky ho připravila

o klid, o rodinu!

Mužům stačí v pravou chvíli

sáhnout do svědomí –

protože jsou bambulové,

duševně se zlomí.

Kamarádka rychle zmizí,

štvaná výčitkami –

a vy se svým robinsonem

zůstanete sami.

Ze žalu ho utěšíte

v baru nebo v kině.

Nejvděčnější vždycky bývá

role zachránkyně!

Spěšným sňatkem vyvrcholí

rozehrané drama.

Leda by ho kamarádka

chtěla dostat sama.

Ale ta už nemá šanci.

Pročpak? Ale inu –

sobecky ho připravila

o klid, o rodinu!

Nespravedlnost

Tvář, ta musí snášet

mráz, déšť, jinovatku.

Zato ty si hovíš pěkně v teple,

zadku!

* * *

Tak, tohle je ochutnávka z knížky. Nemám nic proti:

– autorovi ani redakci,

– milovníkovi Casanovovi,

– průměrným,

– sviním u koryta (živočichům),

– vdavekchtivým.

Jen se mi mimořádně zalíbil humor autora. Jeho dílo miluju ve všech jeho formách a vřele je v celém komplexu doporučuji vaší pozornosti. Z tohoto doporučení opravdu neprofituju, takže mi můžete věřit, že se vždycky pobavíte.

Autorsky velmi ráda zdravím „ideální ženu“ z Prahy, které jsem v mnohém zavázaná díkem. Samozřejmě Pana Jiřího Hugo Žáčka, který mi svou laskavostí umožnil předat vám pár perel z této (někdy i) úsměvné knížky.

Abych nezapomněla na své otázky:

1. Tiše pro sebe si pojmenujte ženu na ilustrační fotografii, nemusíte jmenovat veřejně, ona by možná nebyla až tak potěšená

2. Přece jen teď už veřejně uvítám v komentáři název knížky

Kitty

P. S.: Drobná nápověda:

– v názvu je slovo „rýmy“,

– mohlo to být vydané v roce 1984

– původní název je ještě o živočíška delší a ten jakoby byl někde dole…

Co už teď?

Taky při potížích hledáte pomoc ve vysvětlujících textech? A taky je pročítáte povrchně?

---

Až teď jsem se dozvěděla, co jsem měla nastudovat dřív. Nebo měla naslouchat odborníkům. Artróza je ze stálého přetěžování. Už mám zkušenost s koleny. Ale ruce že by byly taky ohrožený? Donedávna mě to nepálilo. Až teď.

S operací kloubu palce už je to dobré. Mně se přidružila komplikace, která mě trápila od pátku do dnešního pondělí. U své milované doktorky se mi dostalo rozsáhlé (i mezioborové) pomoci a jedu dál. To ale není to nejdůležitější. Slíbila jsem zprávu o tom, je-li a jaká pomoc formou prevence. Už mám odpověď.

Prevence jako taková není, v dnešním světa běhu a zvyklostech lidí se nedá prakticky dělat. Je ale pravda, že kdo už v mládí je poučený a myslí na zadní kolečka, má šanci. Pak jsou i povolání, kdy mít „obě ručky levé“ je ve prospěch věci.

Je to tak. Artróza kloubu palce ruky se nejvíce projeví ve věku kolem 65 let. U mě to sedlo přesně. Celoživotně intenzívně přetěžované klouby ruky odřely kloubní chrupavku. Nestačilo, že jsem někde četla, že „živit se preventivně křupkama a prasečíma ušima“ mi zajistí profit mých chrupavek. Jedla jsem to až nechutně často – a skutek utek. V prasečích uších to není. Artróza se horší s věkem.

Paní doktorka mi na závěr ošetření šuškala nepěkné věci. O své klouby ruk jsem měla pečovat už od mládí. Neprochazovat, výrazně nepřetěžovat neúměrným zatížením. Často „umývat nádobí“ – teď už rozumím, že mi dělalo moc dobře napustit si teplou vodičku, když jsem měla zmrzlý ruky. Ono se tomu na dědině úplně vyhnout nedá. Často musím zabrat, aby farma jela.

To už si nastudujte, co vašim tlapkám nejvíc škodí. Radíte zde parafín, koupele, bahno, rašelinu. To si dopřávám teď už několik let každý rok v lázních, ale spíš – pravda – jen na kolena nebo cemr a vlastně preventivně. Při rozumným dostatečným pohybu mě skelet nebolí, svalům prospívá. Ale možná…

Mám nick „diviznačka“. Nenapadá vás nic? Kdo sledujete, kolik hodin denně musím obírat květy všech možných bylinek po dobu celýho půl roku, nesvítá vám? Mně začíná svítat teď, kdy článek píšu, a když už jsem začala obírat hluchavky, sedmikrásky. Zřejmě pohár mé námahy rukou kolem bylinek přetekl svou poslední výraznou kapkou.

V komentech jste napsaly své postesky, jak i vy zápasíte s bolestí kloubů rukou. Většina (možná všechny) dorážíte k číslici 65. A pokud aktuálně zrovna naštěstí ne, taky to bude. Budeme s tím muset něco udělat. Hlásím se k tomu i já. Budu hledat, jak z toho!

Slíbila jsem prevenci. Prevence už pro mě není. Je pozdě, už jsem prošla operací kloubu palce. Druhý se ozývá na stejnou notečku. Dokud ho nebudu muset nastrčit operatérovi, dá se furt cosi dělat. Teď aktuálně píšu díky vhodné bandáži. Ale takové drobné rychlé pohyby svalečků a kloubečků ruky – začíná mi svítit kontrolka: nepřetěžuj! Snad i to své milované blogování budu muset omezit. Uvidím, jak to půjde. Nemusím sázet na tolik blogů tolik komentů: měla jsem za to, že se MUSÍM vyjádřit ke komentáři KAŽDÝHO z vás. Není to tak dlouho, co jsem se dopočítala imaginárního čísla 137 blogů, kam všude trousím své odpovědi. Zarazilo mě to, ale nezarazilo to moje komentování. Budu muset zapřemyšlovat; mít hodně odpovědí – nebo zdravější prstíky na rukách

Tak zatím takto: prevence existuje, ale promyšlená, soustavná a rozumná – už od mládí. Na nás teď bude šířit poučenou osvětu. Aby bylo míň nezaviněných poruch našich palců. Vždyť palec je pro práci rukou ženy vůbec to nejdůležitější. Co je žena bez funkčního palce? Ani ho nemůže držet! A já chci držet palec svýmu přesvědčení, že nás s bolestivýma rukama může být co nejmíň. Chce to začít víc používat hlavu, dokud je čas!

Kitty

Bacha na lupačku

Dnes to bude ze zdravotního soudku, souvisícího s koleny…

---

Po výměně obou kolenních kloubů stále cvičím svoji rehabilitační kolenovou soustavu. Máte ji v této rubrice na jiném místě. Vyjde mi to po ránu na půl hodinky a mám pak dobře fungující kolena po celý den. V říjnu to bude rok od výměny toho druhého. Neměla bych o něm už vědět. Ale někdy se zadaří a připomene se „lupačkou“. S tím souvisí i poznatek – jak koleno uslyším, lehám a procvičím.

Kdysi po čtyřicítce jsem začala svá kolena slyšet. Bylo to dost hlasité lupání, ale ještě nic nebolelo. Podle mě to byla spíš „pocitová“ závada. Pozorovala jsem proces chůze. Vždycky to bylo „lup“, nic a zase „lup“. Nedalo se tomu uhnout. Občas se přidalo i druhé, ale to mělo jiný rytmus. Chodila jsem jako robotek – „chrastila jsem kostmi“. Zmínila jsem se o tom ortopédovi, ale ten se uhnul ke známému:

„To víte, nadváha. Zhubnout!“

Než by vysvětlil. Nechápala jsem mechanismus lupačky. Do velkých obtíží, do operace a dokonce i po operaci jsem vysvětlení nedostala. Až po výměně kolena mi rehabilitační kouzelnice vysvětlila, co mi to tělo haleká. Při lupání jsem totiž „neslyšela“, že moje šlachy v kolenách mají málo pohybu. On není pohyb jako pohyb. Takové to normální denní přecházení a šomtání a posedávání není pohyb, který by šlachám prospíval. Většinou (a viděla jsem to před operací v nemocnici u jiných žen v extrému) ženská doma v bolestech při oteklých kolenách stačí popocházet a obstarat kuchyň i venek. Dojde to až do takového extrému, že nohy jsou pořád natažené.

Znáte to a znala jsem to i já. Léty se z podřepu, neřkuli ze dřepu, stává překlon s nataženýma nohama. Nohy stále natažené. To není normální, ale ztuhlé klouby ohnutí nechtějí dovolit. V této fázi už chybí cílený pohyb – ohýbání nohy. Při ohnutí kolena totiž „promazáváme“ šlachy ve šlachových pouzdrech. Pozor ale – pokud jsou kolena oteklá a prosáklá, je možné cvičit jen samováhou bérce! Nikdy není dobře přemáhat a tlačit pohyb do bolesti. Tím bychom si ještě víc rozvolňovali koleno.

Když začnete svá kolínka slyšet, už budete vědět, že je dobře si lehnout na zádíčka a protáhnout šlachy v kolenách. To platí už od mladých let. Protažení ale není jen ohnutí nohy. Protažením je i ohýbání „pata-špička“. A super protažení, to už je obtížnější, je cvik se zatnutím nadkolenních svalů.

„Pata špička“ zná každý – desetkrát. Tím se začíná a zde je možné přitlačit na pilu. Zpočátku někoho chytá křeč do lýtek. Je to příznak, že svaly nohou už potřebují údržbu pohybem. Je třeba to překonat snížením ohnutí a natažení; po krátkém čase (asi čtvrnáct dní) křeče zmizí. Komu tuhnou kotníky, může si přidat kroužení kotníkem vpravo a vlevo, desetkrát. Oba cviky je možné zpočátku cvičit po částech, pak už to jde samo.

Dalším protahovákem je ohnutí kolena. Zde deset cviků rozdělíme třeba nadvakrát. Vleže zvedneme nataženou nohu a uchopíme ji nad kolenem (přidržíme oběma rukama). A pak už pomalu ohýbáme koleno s využitím gravitace až tam, kam to jde. Asi pět vteřin necháme bérec uvolněně viset, pak koleno zase pomalu narovnáme. Cvik končí propnutím špičky, ale nemusí už být. Zde už mnohdy zpočátku slyšíme to zlověstné lupání. Pozorně zjistíme, v jaké poloze kolena se ozve, a změníme úhel přednožení tak, aby se neozývalo. Při vyvěšení bérce nezapomínáme volně dýchat a vypnout i hýžďové svaly – ohnutý bérec musí volně viset, při tom nám krásně pomáhá uchopení nohy rukama. Nepotřebujeme žádné drahé přístroje, abychom si šlachy maximálně protáhli. Noha si sama řekne, nakolik je jí to prospěšné.

„Superprotahovák“ je vrcholem protažení. Zde je dobré počet taky rozdělit. A střídat nohy, aby si užila i ta druhá. Základem je leh s nataženou nohou. Přitáhneme špičku a současně celou nohu pozvedneme nejvíc pět centimetrů nad podložku. Přitom musíme stáhnout sval nad kolenem. Jen toto první stažení nestačí. Pořád při pozvednuté noze zatneme větší sval a nakonec stáhneme hýžďový sval této nohy. Přitom normálně dýcháme, nezatajujeme dech. Chce to se soustředit. Výhodu máte vy, kdo cvičíte jógu, umíte sval přesně určit a stáhnout i povolit. Zde už stačí výdrž dvě vteřiny a pak nohu pomalu spustíme. I zde využíváme tíhy natažené nohy; svaly celého těla už musí pořádně zabrat. Prostřídáme s druhou nohou.

Možná byste raději, kdyby každý článek obsahoval jeden cvik. Nebo třeba i kresbu. Já ovšem nekreslím a gúglovat pozice nechci. Pokud byste se některá ujala nákresu, iniciativě se meze nekladou. Přidala bych to do článku. Ale myslím, že když si cvik pozorně nastudujete, nebudete dělat chyby.

Zase dlouhý článek. Ale pomocí tak malých cvičení je možné včas předejít velkým obtížím. Lidi to neví, neuvědomí si to. Musí přijít jedna kouzelná rehabka v třebíčské nemocnici a je jasno. Proto vám strkám tuhle vědomost až před očička. Kdo se cítí, ten se vtípí. Tyhle tři cviky jsou základní pro promazání šlach. Součástí sestavy jsou další cviky. Ovšem tohle je základ. Od základu začnete a nebudete „lupat“. Pohyb je život a tichá chůze – vám včas vzkazuje

Kitty

Jak padat?

Dnes jsem byla u pana operatéra mého druhého kolínka na následné kontrole…

---

Bylo to docela pozdě; mezitím jsem si odbyla krátkou pooperační rehabilitaci i lázeňskou léčbu. Sestra pana doktora se vylekala, že jsem přišla pružně a bez francek. Když nahlídla do podkladů, už tak vyděšená nebyla. Pět měsíců od operace už mám dávno francouzky zakázané. Ale zpět k tématu kontroly.

Při příchodu ke dveřím ordinace jsem si všimla dvou spolulázeňských pacientek a jen jedné babičky se zlomenou rukou. Tak by to mělo do budoucna být. Lidi se zborcenými klouby se dočkali výměny a už chodí jen na kontroly. Přijdete do ordinace, dostanete žádanku na rentgen, skáknete si tam a během dvou minut už jste zase zpět. Na nic u rentgenu nečekáte, snímek dostane přímo lékař do počítače a můžete si s ním nad výsledkem podebatovat. Sestře vručíte obligátních 30 kaček a můžete jít domů.

Já jsem si letos připravila dotaz „Jak padat na operovaná kolena?“ Abych nezapomněla, napsala jsem si „Jak padat?“ na ruku. Proto jsem nezapomněla: ptala a ptala jsem se. Odpověď byla stále stejná: nepadat! Formulovala jsem to tedy pokaždé jinak: co dělat, když už padáme? Kam padat (na bok nebo…)? Co se děje jinak s nahrazeným kolenním kloubem při pádu? Zde už jsem odpovědi vyžadovala. Co jsem se doptala?

Co dělat, když už padáme: nebrala jsem, že je to mžik a nestačím reagovat. Přece jen jsem zvěděla – nepadat jak prkno, spíš se snažit skládat jak cólštok, na etapy.

Kam padat? Snažit se spíš se stočit na bok, padnout na vnější stranu stehna a na celou plochu boku těla (skrčená paže a pokrčená uvolněná noha). Jo, je dobře to mít nacvičené nebo aspoň v podvědomí, reflex je rychlejší a účinnější.

Co je jiné při pádu na rekonstruovaný kloub? Vůbec nic. Celá noha se chová stejně, pevnost náhrady není menší. Noha se zlomí kdekoli jako u celistvé kosti.

A jak k článku patří obrázek v záhlaví? Je prý to křeslo, navrhované i pro lidi s kloubními náhradami. Už to vidím názorně, jak si ladně sedám do této kontrukce a jak se z ní ladně zvedám! Už se cítím dobře, sedání i zvedání mi jde tak na šedesát procent. Ale když do takové pavučinky dopadnu já při svých skoro sto kilech, už nevstanu vůbec. Pavučinka se ladně složí na etapy, na bok, prásknu sebou i s celou konstrukcí jako prkno a myslím si, že se konstrukce křesla zlomí tak jako tak. Otřesená budu stejně jako po pádu chvilku ležet v hrůze, že se z toho trendy křesla nezvednu už nikdy. Dokonce i kdyby mi Pepíno okamžitě pomáhal, zůstanu s křeslem jako kuřátko se zbytkem skořápky na sedince v předklonu. Pepíno umí svařovat, čili i řezat plamenem – asi by mě musel z křesílka vypálit.

Toto křesílko si do trucovny k počítači pořizovat nebudu. Nevěřím mu. Svému operatérovi mladému svižnému laskavému lékaři Martinu Skládalovi z ortopedie Třebíč věřím všechno. Zeptám se, odpoví tendenčně. Zeptám se znovu jinak, odpoví už vážněji. Zeptám a ptám se znovu a znovu a dozvím se, co a jak. Je třeba se ptát na to, co mě může ohrozit a jak včas předejít nejhoršímu. Dnes jsou informace i hodnotou. Já se snažím ptát a on musí odpovídat. Dobré fungování mé kolenní náhrady je i v jeho zájmu. On mi dá co nejvíc potřebných informací (nebo je vyžaduji) a já se podle nich mohu chovat. A – na svém blogu chválit nebo nechválit. Moji doktoři to ví a asi podle toho mě léčí a informují.

Kitty

Sestava ranního rozcvičení na koleno

Každé ráno provozuji na své betli směšné pohyby…

---

Vidíte, s jakým nadšením končím svou ranní rehabilitační sestavu? Tvář ani tajle není moje, ale to nadšení z poznání zdravotní prospěšnosti tu je. Popravdě – nenašla jsem obrázek kroužení kotníkem ani zatínání fajfky.

Po totální výměně kolena vždycky ráno cvičím jednoduchou sestavu na rozhýbání šlach a kloubů ještě na posteli už tři roky a vždycky při zhoršení (jen tu v lehu). V sedu na židli a ve stoji mám z rehabky. Máte-li potíže s kolenem, prospěje vám, když si ráno po probuzení cvíčnete. Pozor – kdo je máte oteklé nebo s výpotkem uvnitř, jen do bolesti!

A. Leh na zádech (to je na té betli)

1. Fajfka – špička natáhnout x špička přitáhnout ke koleni – obě DK najednou – 10 x

2. Kroužit v kotníku (obě DKK najednou, ať z toho má něco i druhá tlapka) – 10x na jednu i druhou stranu

3. Nohu pozvednout 10 cm nad plochu, fajfka x zatnout sval nad kolenem, držet 5 vteřin x položit nebo nechat stále 2 cm nad plochou – 5-10 x

4. Nataženou DK přednožit x pak pomalu položit – posilování – 10 x

5. Nataženou DK přednožit x pokrčit v úhlu 90 stupňů x znovu natáhnout – 10 x

6. Nataženou DK přednožit, chytit oběma rukama nad kolenem x nohu spustit tak daleko, jak to půjde jen vlastní vahou, výdrž 5 vteřin, natáhnout – 5-10 x (bólí, ale je účinné)

7. Sunutím ohnout nohu v koleně do 90 stupňů x natáhnout – líp se cvičí s patou na míči, PETce válečku…) – 10 x

8. Nataženou DK pozvednout x dávat do boku a zpět, špičku nahoru, nepokládat – 10 x

9. Skrčit obě nohy, podsadit x zvedat pánev nahoru x položit se – 5-10 x

10. Natáhnout DKK, přitáhnout špičku x zatlačit kolena dolů (propnout), výdrž 5 vteřin – 10 x

B. Leh na boku

1. Zvedat nataženou DK nahoru a pokládat (špička se nevytáčí) – 10 x

2. Přednožit pokrčmo x zanožit nataženou nohou – 10 x

C. Leh na břiše

1. Krčit DK v koleni – 10 x tahem, ne rázem

2. Stáhnout hýždě, výdrž 5 sekund x uvolnit – 10 x

3. Zapřít se o špičky a propnout kolena (obě DK) – 10 x

D. Sed na židli – kdykoli si vzpomenete

1. Obě DKK natáhnout (špičky přitažené) x pak pokrčit – 10 x

2. Zvednout koleno nahoru nad sedák x položit (střídat DKK) – 10 x

E. Stoj u opory

1. Pokrčit DK v koleni x položit zpět – 10 x

2. Unožit do boku x přinožit – 10 x

Vysvětlivky:

DK – dolní končetina

DKK – obě DK

x – změna pohybu

jak dlouho mám výdrž, tak dlouho odpočívám

Zpočátku jsou cviky A3, A6, A9, A10, B2 a C3 obtížné. Dávku si rozdělte na dvakrát, ale cvik nevysazujte.

Kitty

Najdi si svého ortopéda

Zabloudím drobně k samým kořenům potíží s koleny…

---

Všichni starší asi důvěrně známe stav, kdy nás bolí kolena. Až je to hodně zlé, hledáme pomoc. S oteklým kolenem, kde to tak zrádně křupe, případně stejně zrádně nás koleno náhle zradí. Hledáme ortopéda. Začíná martyrium, kterým jsem si také prošla. A několikrát. Celoživotní nadváha mi postupně ohlodala veškeré chrupavky až na stav, kdy už nebyla v části kloubu žádná. Mezitím mi artroskopií čistili koleno, v němž mi narostly vápenaté výrůstky. Ty mi stále dráždily kolenní vazy, čímž vznikal zánět s výpotkem, současně s otokem. Poprvé jsem havarovala, když mi koleno přeskočilo, noha se mi zvrtla a já bolestivě přistála kousek před protijedoucím autem na silnici. Jídlonosič na prvočinitele, všechny části vylité a kastrolky samá boule. To už mě vylekalo. Tak začal typický kolotoč.

Objednáte se v ambulanci s měsíční objednací dobou. Nebo si posedíte a jako žebrák žádáte, aby vás vzali mimo pořadí. To bývají hodiny sezení, někdy i daleko po oficiálních ordinačních hodinách. Nervozita, přeplněnost ordinací.

Když se dostanete lékaři pod ruku, většinou zpočátku doporučí zhubnout, zoufalému pacientovi napíchne a odsaje tekutinu z oteklého kolena s léčivým obstřikem. To se může udělat jen dvakrát. Na mastičky a patáky už nevěřím.

Potom už nastupuje návrh na artroskopii, drobný operační zákrok, kterému se taky říká „toaleta“.

Artroskopie
Jde o menší operační zákrok, který může v některých případech pomoci. Při artroskopii se udělají jen malé otvory okolo kolene (obyčejně dva), kterými se vsunou nástroje, které jsou přibližně velikosti pera nebo tužky. Pomocí artroskopie, může být poškozená chrupavka upravena nebo vyhlazena. Současně mohou být ošetřeny poškozené části menisků, eventuelně poškozených vazů kolena. Pacienti, kteří podstoupí artroskopii jdou zpravidla domů druhý nebo třetí den po operaci. Doléčení po operaci zabere několik týdnů. Bohužel, s vyšším stupněm artrózy klesají výhody artroskopie. Při pokročilé artróze má artroskopie jen malý léčebný přínos.

Pokud i nadále nosíte hodně kilogramů nadváhy a málo se pohybujete, je na drama zaděláno. Já jsem hledala pomoc před první totální výměnou, kdy jsem zase už měla potíže. Jednou jel Pepíno na běžnou půlroční kontrolu po operaci TEP kyčle. Jela jsem s ním. Chtěla jsem také zajít k panu primáři, aby mě prohlídl a rozhodl, co s neposlušnými koleny. Jenže sestra mě odmítla vzít bez objednání a ordinace byla pro možnost vysedět si návštěvu beznadějně plná. Napadlo mi hledat, jestli tam není ještě další ortopéd. Byl to šťastný nápad. Paní doktorka o poschodí výš měla volno. Žádost mile vyslechla, rentgeny, pohovor o stavu a návrh na další artroskopii. Za týden přijít na kontrolu a to už měla pro mě připravený termín operace. Svým přístupem jsem k ní získala důvěru a kývla jsem.

Operaci připravili i provedli. Když jsem se probudila, přišli za mnou moje paní ortopédka a pan primář. Vysvětlili mi, že koleno prohlídli a rozhodli se vzhledem ke zjištěnému tristnímu stavu navrhnout mi hned udělat totální endoprotézu. Kdybych souhlasila, najdou první termín a udělají mi ji. Jaké váhání, znáte mě – jsem žena činu. Souhlasila jsem, co zde bylo k rozhodování? Za čtyři dny (27. 11. 2008) znovu na sál, kde jsem dostala nový kloub. Čtrnáct dní v nemocnici. Hned po operaci jsem přišla o bolest toho kolena. Přísahám na holý pupek. Jen sedm hodin na JIP a zbytek na pokoji. Mají to zmáknuté a člověk nemusí pociťovat bolest. Hned se začne s rehabilitací ještě na pokoji. Po odchodu jsem byla pár dní doma a 30. prosince 2008 jsem nastoupila do rehab. ústavu v Hrabyni. Tam už mě postavili na nohy, naučili chodit s franc. holemi, správně odlehčovat nohu. Procházela jsem celým komplexem rehabilitačních procedur a hlavně se naučila cvičit s nohou. Za pět týdnů jsem byla vyučená pro domácí život. Pochopila jsem, že základem obnovení funkce kolena je to cvičení. Udělala jsem si sestavu a DENNĚ ráno ji cvičila. Už jsem neměla bolest, proto jsem se postupně pouštěla do procházek venku. Koupila jsem si nordické hole, s nimi jsem objevovala okolí bydliště, které jsem už víc než rok neviděla pro obtížnost pohybu s bolavými klouby. Tak jsem žila dva roky.

Váha nakonec dosáhla 121 kilo. Už jsem měla bolavé druhé koleno. A najednou jsem uviděla magický prst, který zahrozil. Nejen že jsem už šněrovala boty na dvakrát a funěla jsem při cestě do kopce i s hůlkama, ale při jedné preventivní prohlídce mi vyskočil krevní cukr. A už to jelo. Docvaklo mi, že cukrovku NE! Musím hledat pomoc. Už dřív jsem nějak tušila, že lidi, kteří měli cukrovku a začali žít podle diabetické diety, spolehlivě zhubli. On ten mechanismus je jiný, bylo to tou cukrovkou. Ale já jsem natrefila po dotazech na paní doktorku, která měla obory diabetologie a současně i dietologie. Zajela jsem tam se žádostí o pomoc i při snižování nadváhy. Stálo mě to jednu hodinu pohovoru o stylu a dodržování diabetické diety. S tím, že pokud snížím váhu, znormalizuje se i zvýšený krevní cukr. Byl začátek prázdnin a měla jsem s mlaďochy z rodiny jet na přehradu k Bítovu. Nebyla jsem si jistá, jestli půjde zahájit tak tvrdou dietu v podmínkách soukromého pobytu u vody. Jen podle té základní diabetické příručky jsem začala. A vytrvala. Od 3. července do předvánočního času jsem vybojovala snížení o 26 kilo. Pak mě pozvala paní doktorka, že mi dá nějaké podpůrné tobolky, kdybych v době svátků pocítila nezvladatelnou žravost. Měla jsem už systém zažitý a využila jsem jen DVĚ. Při tom systému stravy jsem necítila potřebu jíst jinak ani ve svátky. Jedla jsem pořád stejně. Zásadami bylo pět jídel denně, nastudování obměn. Zpočátku jsem měla všude malé elektronické váhy a vážila jsem. Postupně jsem už měla porce v oku. Tak – najednou jsem měla hodně sníženou váhu a šla jsem znovu domluvit se už s paní ortopédkou na výměnu druhého kolena. Dlužno podotknout, že jsem jí svoje úspěchy při snižování nadváhy průběžně práskala a ona mě nadšeně podporovala. Když jsem za ní znovu přišla, byla v obraze a hned jsme domluvily totálku druhého kolena.

TEP pravého kolena jsem podstoupila letos 27. 10. 2011. Toto je obrázek víceméně archívní, teď už se stehy sponkují – udělají nám kovový „zips“ a šijou to jakousi sešívačkou.

Pro ilustraci případ 77leté pacientky s ředěnou krví – modřiny, ale „odešly beze zbytku“

Zase těch klasických čtrnáct dnů na ortopedii se začátkem rehabilitace. Týden doma (kvůli zdrav. pojišťovně) a hned nato nástup do nové rehabilitace přímo v nemocnici v Třebíči. Devět dní a jsem doma. A dokonce se dožiju i lázní v Hodoníně. Příští týden to budeme řešit, snad se zadaří. Pojedu hned jak to půjde, ať to splivnu v zimním období. Abych už na jaro byla mobilní. Musím se šetřit, při franc. holích důsledně odlehčovat a hlavně – cvičit. Denně, více cviků v různých polohách, jak mě naučily rehabilitační sestry. To už znám a hlavně – dělala jsem to, dělám a dělat budu. Abych znovu chodila bez bolesti.

Tak – to je příběh mých bolavých kolen. Teď už nebolavých. Sice se cvičením, ale bez prášků. Jsem ráda, že jsem mohla svůj případ vypsat. Pro informaci ostatním, kdo máte také potíže s bolavými koleny nebo i kyčli. Chtělo to oběti. Ale šla jsem do toho s tím, že bude líp. Že chci, aby mi bylo líp. Něco jistilo naše zdravotnictví svým vkladem nových „kopýtek“. Já jsem cvičila, pohybovala se a o hodně snížila tělesnou nadváhu.

Ještě teď na rehabilitaci jsem se dala do poslední etapy snížení váhy na konečných 90 kilo. Podařilo se 90 deka i s přispěním výživové poradkyně. Ta zohlednila nejen nástup na nové odtučňování, ale pomáhala zvládat i záchvat dny, který mě hned po operaci postihl. Za tuto péči se cítím povinná poděkovat všem, kdo o mne pečovali.

Zde to máte černé na bílém. Existují svědkové, že vše bylo tak jak píšu. Máte řešení, pokud se budete chtít řídit mým příkladem. Nebudu nikoho lámat. Čtěte pozorně a uvažujte. Nestojí za to začít uvažovat, jak se zbavit třeba náběhu k cukrovce, která se pouhou dietou zvládla? A tak dál a tak dál, máte to zde přehledně. Článek hodně dlouhý. Ale problém byl taky hodně časově náročný. A místopřísežně tvrdím – chce to hledat informace, změnit špatné návyky a pak hledat pomoc u „kovářů“ a ne u „kováříčků“. Pak už jen dobré rozhodnutí. A sebekázeň. Pak budete moct radit ze svého příkladu. Abyste mohli takto radit, musíte chtít a začít. Já jsem začala. A ještě jedu.

Hodně šťastných rozhodnutí pro dobrý další život. To vám všem přeje

Kitty

Česneková kytka

Včera jsme počítaly s paní Marií. Kolik dní už máme stehy a kdy nás proto propustí domů…

---

Desátý den. Už jsme se viděly na cestě domů, aspoň já. Bez děsivých modřin u sousedky Marie, už bez otoku u mne. Docela dobře rozcvičená jsem si nemyslela, že si mě tu nechají na semeno.

Dokonce už ve čtvrtek jsem doběhla Pepína (tentokrát já). Dvakrát jsem mu volala, nebral telefon.Potom se ozval sám a já jsem mu dotčeně vyčinila, že nebral telefon a já v půl jedenácté už hodiny sedím na jídelně a čekám na jeho odvoz. Málem mi práskl telefonem, jak to spolkl. Jeho miláček (to jako já) někde sám dřepí v chladu atd. atp. Stačila jsem ještě špitnout, že mi naběhl. Dlouho nevěřil a pořád opakoval, že hned letí. Byl asi v pořádném šoku. Aspoň jednou jsem s ním zametla.

Jak se blížil den propuštění, začaly jsme plánovat, co dáme sestrám za laskavou a vstřícnou péči. Dát jim bombošku nebo kafe nebo co. Nebyla bych to já, abych nehledala něco originálního. Napadlo mi, že jsem se jednou v noci vlekla na záchod a cítila jsem náááádhernou vůni topinek. Na dotaz mi řekla sestřička z JIP, že si udělaly česnekované topinky.

Když jsme tak bádaly, co dát (protože dárek sestřičkám měla být MALÁ pozornost osazenstvu), napadlo mi něco. Mařenka mi dala „na chuť“ doma vypěstovaný český česnek, čtyři paličky. Byl tak silný, že jsem si skoro pokazila pečeného králíka na bylinkách. To by bylo – český stroužek je aspoň za deset čínskejch. Z jedné paličky by bylo nějakých topinek! A nápad byl na světě. Začala jsem aktivizovat moje nemocniční „dvojče“ paní Marii. A hned jsem jí vysvětlila princip „česnekové kytky“.

– jednu palici silného českého česneku s delším stvolem (já měla krátký, jak to Mařenka uřízla)

– dáme do obyčejného igeliťáčku na svačiny

– nahoře na stvol uvážeme ozdobnou stužku

– a předáme to jako naši pozornost sestřičkám. Tečka.

Paní to ale evidentně nebrala vážně. Nevěřila. Prý to bude málo a takovýho něco se nehodí. Kdyby to mohlo být aspoň kilo, když už. Ona je pěstovala a dala by prý celý kilo. Jenže vtip byl v tom, že to bylo žertovné vzhledem k tomu nočnímu topinkování. Česneková kytka.

Dnes měl být podle nás odjezdový den (podle našeho počítání) a ona pořád nic neorganizovala. Mínila jsem, že dáme každá svoji „kytičku“. Přesto, že její „Hujeři“ plnili při návštěvách náš pokoj ráno i večer, žádného nezaúkolovala. Tak jsem si řekla, že to zorganizuju aspoň já za sebe. A tak ještě ve čtvrtek večer jsem poslala Mařence SMS, aby mi zavolala. Hned v pátek ráno jsem jí volala, aby třeba někam neodjela, protože to měla udělat sama. Na Pepína jsem nespolíhala.Jen jsem jí to vysvětlila, slyším nadšený chechtot – ta nezaváhala ani okamžik.Čte články blogerek našeho blogu a tak už má trénink v absurdnostech, nadsázkách, vykutálenostech a ptákovinách, o kterých tam čte.Že na to okamžitě letí. Než jsem stačila vysvětlit, že se bojím, jestli to Pepíno zvládne sám, práskla mi telefonem.

Za necelé půl hoďky jí volám a ona už jela zpět od Pepína, kam tu kreaci dovezla – aby jí třeba neujel za mnou. Volala jsem jí proto, že jsem ji chtěla zastavit, že domů nejedu. A ona už zatím měla hotovo a šlapala od nás proti kopci na kole domů. Hned nato jsem poprvé toho rána volala Pepínovi, že domů nejedu, aby byl v klídku. Už jsem věděla o vracející se Mařence a zeptala se ho, co říká na to od Mařenky. Dost dlouhé ticho – už jsem chtěla řešit, že hovor vypadl. Pak se ozvalo nevěřícné: jak vím, že zde byla a co dovezla? A co to má znamenat? On totiž ještě nedošel do domu, když ji vyprovodil a já na něho s takovou! V rychlosti jsem vše vysvětlila. Ono mu to dojde. I když možná zase bude přemítat o mé možné boudě na něho. Když teď mám čas vymýšlet ptákoviny!

To vše se dělo a ještě děje dnes, v pátek 7. října 2011. Ještě děje – zrovna souseda Maruška zaúkolovala nějakou „Hujerovou“ – jde do toho. Nevím a nemůžu vědět, ze které větve početné rodiny jí to snad už zítra přivezou. Sestřičky doufám pochopí, co tím chtěl básník říct. Těch topinek z jejích TŘÍ palic bude třikrát víc než z mé jedné („jedna se přece jenom nehodí, když to pěstujeme“). Určitě si snadněji vzpomenou na pacientky, od kterých dostaly na odchodnou „česnekové kytky“. Mám ráda, když nezapadnu do fádní řady děkujících. Teď jsme měly šanci být to obě „dvojčata Marie“.

—————————–

Propustili nás v pondělí 10. 10. 2011, dvanáctý den podle stehů. Každá z nás zašla jinam a předala svůj dárek sestrám. Já jako druhá a proto jsem slyšela diskusi sester s doktorem. Ptal se, jestli je to modrý česnek a kdy to má zasadit. Já na JIPce jsem měla větší úspěch. Můj dárek poslouží jak byl myšlen – jipkařky si udělají česnekovou mňamku. Třeba si na nás dvě báby vzpomenou, až jim bude huba pálit po českém česneku. Tak to bylo myšleno. Když českej, tak českej. A to je nějaká síla!

A ten ilustrační snímek? Český česnek. Docela síla.

Kitty

Vozembouch

Tento příběh jsem teď sama zažila. Mohl být zábavný, kdyby nespojoval několik nepříznivých okolností. Ale když to nakonec dobře dopadlo…

---

Nechtěně se v příběhu promítla řada vlivů, které zavinily havárku pacientky v pokoji. Nechci nikoho obviňovat, snad jen z pohledu diváka a nechtěného aktéra poukázat na to, že když se spojí nedostatek poučení a nutící tělesná potřeba, může to mít i bolestivý dopad. A to v tomto případě doslova.

Faktor první: dehydratace. Místní paní mohla na malý výkon artroskopie kolena nastoupit v pondělí, v den plánované operace. V neděli doma mohla pojíst malý oběd, do 20. hodiny pít a od půlnoci nic. Ona ale nešťastně usnula před 20. hodinou a proto se už ani nenapila. Nastoupila ráno, kdy už nedostala za celý den nic jíst ani pít. Operace proběhla až v 15 hodin. Kolem 18. hodiny se chtěla napít, ale ještě nedostala svolení. Až ve 20 hodin mohla vypít skleničku vody. Po nějaké chvíli se jí chtělo na malou. Ptala se sestry, jestli může jít sama. Bylo jí doporučeno jít na mísu. Ale ona mladá a svižná se rozhodla jinak.

Posadila se na posteli a hned se chtěla pustit k WC. Ani nemínila v sedu počkat, až se jí ustálí krevní tlak. Byla dlouhodobě „podtlaková“, měla stále nízký tlak. Teď po operaci taky. Najednou už stála vedle postele a že půjde.

Jenže k tomu potřebovala francouzské berle. Ty byly ještě zabalené, neseřízené. Abych jí pomohla, hmátla jsem po igelitu s berlemi, rychle je vybalila a podala jí je. Ale hned vyrazit jsem jí nedovolila. Musela si poslechnout, jak s nimi chodit. Vedla jsem ji jak nás učili: berle dopředu, mezi ně krůček nemocné a přísun zdravé nohy. Nedostala zatím poučení a tři zdárné kroky dělala překotně. Pak už jsem to vzdala; žádný pád jsem u lehkých ortopedických operantů nezažila. Paní spíš visela za berlemi, ale ke dveřím se dostala.

Otevřela si dveře WC v pokoji, slyšela jsem odložení hůlek a čurání. Jen chviličku. Paní Marie, která byla blíž, najednou udělala rychlý pohyb a prý, že paní je asi špatně. A to už letěly hůlky, dutá rána a paní ležela v pokoji na zemi. Prý, když dehydrovaní spustí čurání, tělo se snaží zabránit úniku tekutiny a zkrátka člověka zastaví mdlobou. A to se právě teď stalo. Já jsem to neviděla, ale paní vedle začala volat, že mám zvonit na sestru. Já jsem tam ale byla taky nová, na zvonku jsem měla pověšený župan, kabelku, takže chvíli trvalo, než jsem nahmatala zvonek a zazvonila.

Pár vteřin a za dveřmi se objevil zdravotní bratr. Chtěl otevřít, ale volaly jsme, že za dveřmi leží paní. Zajel zpět, zavolal a vzápětí za ním doktor a sestra. „Sestr“ vrazil dovnitř, doktor za ním skoukl situaci a nařídil mu, aby paní zvedl nohy. Mlaďoch asi zaváhal: málo místa, paní tam ležela jako ta krásná Eva, nahoře andělíčka a dole bez. Doktor zařval, sestr ji překročil a zvedl jí jednu nohu, doktor druhou a volali a pleskali ji. Sestra za nimi bleskem vyrazila k její posteli a v té trošce prostoru vymanévrovala tak šikovně, že za chviličku už měla postel u dveří. Chvíli to trvalo, než se paní probrala. Pak ji všichni vyhodili na postel a dovezli na její místo.

To byl ten „vozembouch“. Bratr to hned sepsal bez dotazu k nám. Sestra konstatovala, že paní měla jít raději na mísu. Vysvětlila jsem jí to se zapakovanými berlemi. Vzala berle a divila se, že ani nejsou seřízené. Za chvíli je upravené přinesla paní k posteli a prý, příště ještě na mísu. Doktor pak ještě vysvětlil to s čuráním a mdlobou. Hned dostala kapačku na doplnění tekutin a mohla pít. Modřina na nose a na čele – pokuta těla za zbrklost. Paní se jen zasmála. Ale příště už jsem pro ni musela zvonit na sestru o doprovod.

Z toho mi plyne poučení: všechny barevné faktory dohromady (a našly by se i další) zavinily, že nepoučená a spěchající paní dostala od života lekci. Viděla jen tu tlačící vodu a tři metry ke spásným dveřím.

A ještě další poučení z provozu oddělení ortopedie: jak se někde ozve dutá rána a letí berle, běží zde všichni po zvuku. Jsou tam hned, tyto zvuky jsou na takových odděleních běžné. A jen jsem koukala na jejich reflexy: ač každý den v jiném složení, pracují jako tým rychle a efektivně. Jako drahými filmovými či televizními hvězdami obsazená oddělení EMERGENCY. I zde se křísilo. Zde šlo o budku jedné netrpělivé pacientky. Přece jen je lepší zpočátku poslouchat sestry – ty vědí, kolikrát už se stalo to, na co upozorňují pořád dokola. Někdy zbytečně. Pokyny z praxe se podcení a pak „buch a prásk“ – a je o čem psát.

Možná ještě krátké shrnutí:

– přece jenom něco sníst a pít, dokud to jde

– raději napoprvé použít mísu – pro zdravotníky je to normální věc

– počkat aspoň na základní poučení o chůzí s berlemi a jejich seřízení podle parametrů pacienta

– nepodceňovat hlad a žízeň – oboje sníží tlak a mozku chybí potřebná výživa

– při mdlobě nezmatkovat – člověku pád udělá fyziologicky dobře; ze zvednutých nohou nad úroveň těla rychle přiteče potřebná krev do mozku. I bez zvednutí nohou se člověk sám zakrátko probere

– případný úraz hned nechat zapsat, případně nechat podepsat svědky hned při nehodě

– nestydět se požádat o mísu nebo doprovod – pak tam stejně ležela holá jako Eva…

Konec dobrý, všechno dobré!?

Kitty

Toníku. Poď mě vodevřít!

Moje spolutrpitelka z nemocnice mi vyprávěla příběh ze života. Vesnický horor. Ale líbil se mi, proto dávám, jak jsem dostala…

---

Odpoledne manžel ajznboňák odjel na turnus (do příštího poledne) a dcera prý přespí přes noc u kamarádky. Ona měla v plánu zabít mladého kohoutka na polívku na příští oběd. Vzala nůž a vlezla do kurníku, kde měla kohoutky zavřené. Dveře chlívka měly kliku jen zvenku, zevnitř byla upadená a zatím to manžel neopravil. Co čert nechtěl – dveře se za ní zabouchly. Dole jen malý průlez pro slepice a nahoře maličký výřez kvůli větrání. Maličký nizký prostor a teď hrozilo, že v něm bude muset strávit tmavé hodiny až do příštího poledne. Navíc – pomalu už se jí na plotně vařila voda na paření. Neměla nic sebou, sednout se dalo snad jen do slepičáků, pobyt mezi kohoutky ji opravdu nelákal. Neměla ani nic, čím by klepala, chlívek dřevěný. Žádný drát na otevření kliky zvenku.

Nemohla a ani nechtěla takto přespat. Zkusila přiložit tvář k okýnečku. V dohledu uviděla souseda, který cosi kopal. Rozhodla se volat. Z hloubi kurníku začala křičet:

„Toníku, poď mě vodevřít!!

Toník něco uslyšel, nechal práce a rozhlížel se, pak toho ale nechal a kopal dál. Opakovala volání. Toník znovu slyšel, znovu pátral, znovu to vzdal. Odtud jí tedy pomoc nepřijde. Zatímco přemýšlela o své situaci, uviděla nedaleko jiného souseda. Znovu se dala do volání, ale tentokrát už o pomoc!

„Pomoc! Pomóc! Pomóóóc!“

Tlumeně a nezřetelně se ozývalo navenek její volání. I tento soused zpozorněl, ale když nikoho neviděl, taky přestal naslouchat. Naštěstí mu to nedalo. Začal obcházet kolem plotu, domu a šel po hlase. Až nakonec uslyšel zoufalé:

„Vašku, poď mě vodevřít! Já jsem tady zavřená!“

Došel k chlívku, našel ji tam a vysvobodil ji z kurníku. Byla ráda a dokonce to ani tak dlouho netrvalo. Sousedovi za ochotu ulehčeně děkovala.

Díků se ale nedočkal její manžel za tu nenasazenou vnitřní kliku od kurníku. Neřešil to. Přidělal tam háček zevnitř a bylo vymalováno.

Kitty

Hujerovic švestičky

Takový příběh se v dnešní době běžně nevidí a neslyší. Docela škoda, pošmákly jsme si.Tak i tak…

---

Celé čtyři dny jsme byly se 77 letou sousedkou Maruškou na JIPce samy. Jako dvě dvojčata, i s vyměněným stejným kolenem. Rozuměly jsme si. Aspoň jsme v tom bolestném bunkru nebyly každá sama. A tak jsem postupně sledovala cvrkot v jejich rodině, rozsahem tolik podobné Hujerovic. Zde je jedna perlička ještě z té JIPky.

JIPka má přísný režim, aby se co nejvíce vyloučila rizika z okolí a pacientky měly klid na své „hójení“. Na sesternu ani pokoj nesměla vkročit cizí noha. Ale jak jsme trochu mohly, měly jsme dovoleno vyjít či vyvezli nás na chodbu. Stejně tak to bylo v ten den.

Setřička nahlídla a hlásí, že paní Marie má návštěvu. Ta už o ní věděla z telefonu, protože ten byl skutečnou spojovací ústřednou všech Hujerovic s mojí sousedkou. Rychle se posbírala a vyšla za nimi na chodbu sednout si k nim na vozík.

„Teto, zkrať to!“ – řvu teď při psaní sama na sebe; jinak se ke švestičkám nedostaneme.

Paní ještě nedovřela dveře a já užasle slyším, že se přímo ze sesterny ozývá cizí mužský hlas:

„Já bych si tady dovolil – pár švestiček z naší zahrádečky!?“

Hlas přesná imitace Václava Lohniského z Marečku, podejte mi pero. I ten tón. V odrazu od skla skříňky v sesterně se objevila zlomená postava Hujera, jak podlízavě podává kabelku švestiček svému třídnímu. Vydechla jsem překvapením, jak to bylo přesné. Přítomná sestra se s ním evidentně znala a v přísně střežené sesterně švestičky se smíchem přijala.

Třicetiletý vnuk mého „dvojčete v utrpení“ Marušky zabodoval. Všichni huby „od ufa k ufu“ a mluvilo se o tom pak kolik dní u všech Hujerovic návštěv. A že jich bylo! Po pár dnech jsem chtěla zvažovat, co kdy komu v pokoji řeknu, protože se kdekdo z návštěv, pacientek i personálu kolem mne znali nebo byli z přízně. Jako Hujerovic. Nebylo třeba se bát. Nakonec – už jsem se se všemi z návštěvníků taky znala!

A zmiňované švestičky? Dostala jich dost i Marie a ty nám pak dost pomohly, že jsme ta „černá vejce“ nakonec vypudily. Ale o tom už je další článek.

Kitty

Sakra šufle!

V nemocnici se starožitnými pokoji a starožitným nábytkem jsem dostala starožitný kovový stolek…

---

Přesně tak. Dostala jsem kovový stolek, u kterého nejde dobře zasunout kovové štufle. Jdu požádat o výměnu za jiný. Odpovědí je mi pokrčení rameny. Zdravotní bratr mi s omluvným úsměvem špitl, že náhradní nemají.

„To víte!?!“

Tuším, že tento klumprd bude zdrojem extrémně zvýšeného krevního tlaku, se kterým v posledních dnech dramaticky bojuju. Stresová odezva, málem mě doktorka na operaci nepustila. A určitě bude zdrojem zlostných úsyků. Do šuflete se zprvu nešlo vloupat a po vytržení se nedalo zavřít. Šufle našikmo se nechtělo už hnout. Párkrát jsem je rvala silou než jsem přišla na to, že je musím potlačit dolů a pak viklat silou, až se zvednutím dostane do svých kolejí. Vrcholem představení bylo, když si sestra přišla pro podepsaný formulář souhlasu s operací. Měla jsem ho v zavřeném šufleti. Vzala jsem za ně ve snaze je vysunout – a před zraky sestry jsem vylila čajík, stojící na stolku. Louže čaje vplula pod celý formulář a dobře ho omočila. Tak ať! Mají blbý šuflata, tak mají i mokrý papíry! Prostě jsem v začátcích boje se šufletem hned všechno neuhlídala.Mělo to ale pokračování.

Nedalo mi to. Přece nějaký blbý šufle mě nebude prudit! Ještě to rozšklebené jsem si je vyfotila. A dala se do zjišťování příčiny. Podařilo se mi je vyndat a šátrala jsem po střevech stolku – nic. Zpět už to zase nešlo dát. To už se do akce zapojila sousedka Marie, taky ženská od rány. Zjistily jsme, že šufle mělo zarážku, která je ale ulomená a dovolila šufleti vysmeknout se z vodicích plechů. Teď je držel jen předek. Pořád se mu propadal zadek. Napáčení silou dostalo horní plechy nad vodicí prolisy. Najednou šuflátko srovnalo úhly a začalo chodit. Docela lehce. Bylo zřejmé, že soustředěnému úsilí dvou nasejřenejch hladovejch ženskejch neodolá ani kovový stolek.

Toto prožluklé šufle štvalo i předešlou pacientku a počítám že i řadu dalších před ní. I zde proběhlo známé pokrčení ramen.

Pořád říkám – je to v lidech. Stačil by pohled odborníka, drobný zásah, zručný pohyb a bolestivé místo oddělení mohlo být sprovozeno ze světa. Teď to byl můj zdravý dopal a společná akce ženiček a ocelové šufle chodí jako po másle. To všechno za pět minut. Žádné náklady, vícenáklady ani drahý materiál to nechtělo.

Mým heslem je: každý den jeden dobrý skutek pro ostatní lidi. I kdyby se jednalo třeba o zvednutí papírku nebo odhozené krabičky od cigár. Dnes byl nemocniční shon a stres, na dobrý čin jsem ani nevzdechla. Až večer. Štvala mě pořád puštěná televize se spoustou reklam – a to šufle! Teď mám splněno. Spravené šufle. Paní s ortézou při prasklém obratli se taky zapojila a v ty pracovní minuty na bolest zapomněla. Pořádné naštvání strhlo k činu i ji. Na rozdíl od zaměstnanců tohoto oddělení. Byly jsme jako dvě vosy kutilky.

Snad nás nespokojených a naštvaných bude co nejvíc. Zlaté české ručičky v nemocnici nemají co dělat a tak koukají kolem. Drobnou opravou si mohou splnit ten „jeden dobrý skutek denně“. Pro druhé.

Kitty