Jak padat?

Dnes jsem byla u pana operatéra mého druhého kolínka na následné kontrole…

---

Bylo to docela pozdě; mezitím jsem si odbyla krátkou pooperační rehabilitaci i lázeňskou léčbu. Sestra pana doktora se vylekala, že jsem přišla pružně a bez francek. Když nahlídla do podkladů, už tak vyděšená nebyla. Pět měsíců od operace už mám dávno francouzky zakázané. Ale zpět k tématu kontroly.

Při příchodu ke dveřím ordinace jsem si všimla dvou spolulázeňských pacientek a jen jedné babičky se zlomenou rukou. Tak by to mělo do budoucna být. Lidi se zborcenými klouby se dočkali výměny a už chodí jen na kontroly. Přijdete do ordinace, dostanete žádanku na rentgen, skáknete si tam a během dvou minut už jste zase zpět. Na nic u rentgenu nečekáte, snímek dostane přímo lékař do počítače a můžete si s ním nad výsledkem podebatovat. Sestře vručíte obligátních 30 kaček a můžete jít domů.

Já jsem si letos připravila dotaz „Jak padat na operovaná kolena?“ Abych nezapomněla, napsala jsem si „Jak padat?“ na ruku. Proto jsem nezapomněla: ptala a ptala jsem se. Odpověď byla stále stejná: nepadat! Formulovala jsem to tedy pokaždé jinak: co dělat, když už padáme? Kam padat (na bok nebo…)? Co se děje jinak s nahrazeným kolenním kloubem při pádu? Zde už jsem odpovědi vyžadovala. Co jsem se doptala?

Co dělat, když už padáme: nebrala jsem, že je to mžik a nestačím reagovat. Přece jen jsem zvěděla – nepadat jak prkno, spíš se snažit skládat jak cólštok, na etapy.

Kam padat? Snažit se spíš se stočit na bok, padnout na vnější stranu stehna a na celou plochu boku těla (skrčená paže a pokrčená uvolněná noha). Jo, je dobře to mít nacvičené nebo aspoň v podvědomí, reflex je rychlejší a účinnější.

Co je jiné při pádu na rekonstruovaný kloub? Vůbec nic. Celá noha se chová stejně, pevnost náhrady není menší. Noha se zlomí kdekoli jako u celistvé kosti.

A jak k článku patří obrázek v záhlaví? Je prý to křeslo, navrhované i pro lidi s kloubními náhradami. Už to vidím názorně, jak si ladně sedám do této kontrukce a jak se z ní ladně zvedám! Už se cítím dobře, sedání i zvedání mi jde tak na šedesát procent. Ale když do takové pavučinky dopadnu já při svých skoro sto kilech, už nevstanu vůbec. Pavučinka se ladně složí na etapy, na bok, prásknu sebou i s celou konstrukcí jako prkno a myslím si, že se konstrukce křesla zlomí tak jako tak. Otřesená budu stejně jako po pádu chvilku ležet v hrůze, že se z toho trendy křesla nezvednu už nikdy. Dokonce i kdyby mi Pepíno okamžitě pomáhal, zůstanu s křeslem jako kuřátko se zbytkem skořápky na sedince v předklonu. Pepíno umí svařovat, čili i řezat plamenem – asi by mě musel z křesílka vypálit.

Toto křesílko si do trucovny k počítači pořizovat nebudu. Nevěřím mu. Svému operatérovi mladému svižnému laskavému lékaři Martinu Skládalovi z ortopedie Třebíč věřím všechno. Zeptám se, odpoví tendenčně. Zeptám se znovu jinak, odpoví už vážněji. Zeptám a ptám se znovu a znovu a dozvím se, co a jak. Je třeba se ptát na to, co mě může ohrozit a jak včas předejít nejhoršímu. Dnes jsou informace i hodnotou. Já se snažím ptát a on musí odpovídat. Dobré fungování mé kolenní náhrady je i v jeho zájmu. On mi dá co nejvíc potřebných informací (nebo je vyžaduji) a já se podle nich mohu chovat. A – na svém blogu chválit nebo nechválit. Moji doktoři to ví a asi podle toho mě léčí a informují.

Kitty