Od roku 2021 jsem byla zlákaná na videa a různé dění kolem hnízdění čápů u nás i ve světě...
Mladí čápi
Zobrazují se příspěvky se štítkemŽivočíškové a mazlíci. Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky se štítkemŽivočíškové a mazlíci. Zobrazit všechny příspěvky
04 června 2026
27 února 2026
Hledali jsme červené zlato - článek z roku 2010
Tak to vidíte. Dali jste se chytit na titulek a ono je to o přírodě. O přírodě na zrovna moderní téma. A o čem je to dnes?
Ráno začalo jako obvykle v poslední době. V šest budíček a rychle se oblíct. Zakuklit do šátků: na obličeji, že jen oči koukaly, další na babku, svetr nebo bunda jako chránič před bodavými muškami, odkryté plochy těla nastříkat odpuzovačem hmyzu. A můžu vyjít. Budu sbírat diviznové květy. Jako každý den…
Jenže dnes (opravdu dnes) to bylo jinak. Zakuklení dobrá, ale před odchodem mě zavolalo moje druhé já, jestli mu půjdu pomoct na louku. Koukla jsem, jak mává, abych odhadla, co to dneska bude. Je to takový potměchuť, často mě doběhne… Ale dnes to vypadalo, že opravdu něco potřebuje. Tak jsem přidala do kroku…
Došli jsme na louku, kde měl už odsečený jeden pruh. Ještě prý že si mám vzít sklinku – a to už jsem byla doma! Budeme těžit červené zlato. A tak jsem si donesla onu litrovou sklenici s plastickým víkem a zastoupila do posečeného pruhu. A dala se do cvičení. Zaostřit zrak, ohnout více než metrákové tělo, odvíčkovat sklenici a nožem nahrnout moderní zlato, vztyčit se, popojít pár kroků, znovu zaostřit… No, jestli jste ještě nepochopili – sbírali jsme v orosené pokosené trávě PLZÁKA ŠPANĚLSKÉHO. Vlastně v pruhu, který se odkryl po pokosené trávě. Chce to taktiku – nestačí projít tuto trať jednou, ani podruhé, ani snad potřetí. Vzniklé pruhy je třeba procházet stále dokola aspoň třikrát. Protože plzáci se při sečení leknou, sbalí svoje odporné černohnědé tělo a přitisknou se pod zbylou trávu. Až po minutách se oklepou a natáhnou tělo v úprku, který je zviditelní. A tak když se po pěti minutách projdete stejnou trasou, najdete jich pár na únikové trase. Jsou také bojácnější, kterým to trvá delší dobu. U nich mám úspěch při druhé obchůzce. A tak dále…
Možná si řeknete, je střelená, tráví čas nejsladšího ranního spánku důchodce na lovu plzáků. Tak to teda nevíte, co je to za hnus a zlost, když si pěstujete cokoliv a to cokoliv jsou tihle prevíti schopní sežrat. Kdyby sežrat! Je to celé vykousané a hlavně polezené slizem, který z takového salátku nejde dolů a sestava pěti plzáků na salátku není nic moc povzbuzujícího. Letos nám sežrali natřikrát čínské karafiáty na hrobě. Ničemu to nechutná, jsme si řekli, vypěstovali a s radostí nasadili na hrob. Postupně jsme se dovídali, že je to okousané, zničené. Nejenom u nás, ale všude. Proto na ně máme takový dopal, že jsme schopní poskakovat po všech travnatých plochách a jásat nad úlovky. Nechutnééé – by řekl klasik. Ale ať. Když máte něco rádi a něco hnusného vám to poleze slizem a jinde požere, tak ten ranní tělocvik rádi podniknete. Škůdcům zmar – chycený a zničený slizák se počítá! A ruční sběr doporučuje i Přemek Podlaha a nakonec i vlastní zkušenost.
Probuzená Kitty
12 února 2026
Pomocník naší Kittynky - retro o Kittynce
Měli jsme malou černostříbřitou fenku kníračku a naučili jsme se jí rozumět...
Kittynka
05 února 2025
13 ledna 2024
Kittynka - článek z roku 2020
Pamatuju tři psy, přesněji řečeno fenky. První z nich byla Kittynka…
Tohle byla moje Kittynka
16 prosince 2023
19 června 2023
13 února 2023
01 dubna 2022
03 března 2022
Bezkonkurenční ROBIN
Výborné téma, ráda se zapojuju a ráda bych doporučila jednu milou knížku na téma psích miláčků. Pohledejte a počtěte si. Kdo víte, že mi chybí naše kníračka Kittynka a její místo je zoufale prázdné, ten se nepodiví. Ale půjčte si knížku, pobavíte se…
Foto: tn.nova
17 listopadu 2020
Prázdniny, hlídání a křečci - retro článek ze 7. 2. 2018
V Brně mají děcka pololetní prázdniny, takže moje sestra hlídá vnoučatům živočíška…
Obrázek od: „azvirata.blog.cz“
Uchvátila mě "Veveřácká kronika" - retro článek z 2 11. 2015
Už nějaký den mám doma koupenou knížku o veverce Pince. Dnes jsem ji dočetla a ráda chválím…
Krásně, citlivě napsaná knížka „VEVEŘÁCKÁ KRONIKA“
První vydání vyšlo pod dívčím jménem autorky Kateřina Mojžíšová
Průlomový Silvestr 2015 - retro článek z 3. 1. 2016
Zdravím vás v prvních dnech roku 2016. Ale nebojte se, to číslo v titulku sedí…
Dvě baby, kterým se povedlo novoročně ošálit hospodáře
Fotka je z výcviku základní poslušnosti
Rozloučení s Ťapkou - retro článek z 18. 5. 2017
Jeden nikdy neví, proč je dobré fotit si domácí mazlíčky. Tato fotka je z 1. února 2017…
Dnes skončil život sestřiny fenky Ťapky
05 listopadu 2020
Naposledy nám zazpíval - pro historii o kocourku Čičikovi
Nedávno jsem zde psala o našem Čičikovi, který si zvykl posedávat v kotelně…
Náš Čičikov
23 října 2020
Izidor nebo Orlando?
Jo jo, slíbila jsem, tak jeden z těch nejnovějších...
Obrázek od: "primanapady.cz"
02 září 2012
Čičikov
Minulý týden bych měla o čem psát, vsákl se k nám kocourek…
Až dnes jsem se dostala k nafocení našich dvou živočíšků. Jedním z nich je střední labradorka Terezka, ale o té už víte. Od 7. srpna 2012 se k nám vsáklo kotě, o čtyři dny později jsme ho identifikovali jako kocourka. A od prvního září dostal stálé jméno – náš dorosteneček se bude jmenovat Čičikov.
Před chvílí jsem je šla fotit, abyste ho konečně viděli. Hlasovým projevem je mistr, řinčí to zde jeho mňoukáním fest. Hlavně když se schyluje ke krmení. Psala jsem už, že se stravují taky spolu.
Fotila jsem foťákem, ale podmínky jsou nestandardní. Kdo víte, jak se fotí živočíšci, mě pochopí. Mínila jsem naaranžovat, jak vedle sebe svačí. Musela jsem dát masiko do dvou misek, přikrýt je a přilákat oba aktéry k vonícímu místu. Čičikov žere pomalu, tak jsem odkryla jeho misku a nechala ho začít žrát. Po vteřinách už byla připuštěná Terezka. To je ten první snímek. Oba svačí vedle sebe ve svornosti.
O vteřinu později Terezka vylízla svých deset kousků kančího, Čičikov pokračuje ve žraní své porce. Terezka dostala příkaz a sedí a hledí.
A tak to zůstalo. Mám ještě třetí snímeček, kdy už Čičikov klidně sedí a dokončuje luxování misečky za sooustředěného dohledu jeho psí kamarádky.
Už dřív jsem psala o tom, že má nestandardní kresbu na těle – jako tygr. Teď je jasné, že je to obyčejný pouliční mourek. Nebo ne? Z fotek se moc vyčíst nedá.
Třeba se někdy podaří je nafotit i v jejich separé. Byl to příbytek Terezky, ale vsákl se jí i tam. Každý den je její pekáč převrácený a vykuchaná spací podložka z něho, ale jen to zaznamenám a upravím. Ať si tam dělají co chtějí. Jasné je jen to, že i při jejím žraní se pod ní protahuje, ocáskem ji šimrá pod bříškem a ona na něj neútočí. Občas přistrčím její misku malému, ten si může vzít pár sousteček a pak už žere zase velká tlama. Shodnou se i při žraní. Od začátku.
Jen s tím stíháním Čičikova je to pořád stejné. Jen ho někde zmerčí a on poskočí trochu rychleji, že za ním uhání. Jasně, kluk jí skočí někam nahoru do bezpečí a ona sedí pod ním s vrtícím ocasem. Výjimečně se ozve svým basovým hlasem. Když jde pomalu a lísá se k ní, nechá ho. To jsou situace!
Nechápu, že jsou psi, kteří kočky zakousnou. Asi nejsou už od začátku jako mladí spolu, jsou si cizí. Tito dva jsou od začátku vedení k tomu, aby se nenapadali. A teď už dokonce dokážou spolu i žrát z Terezčiny misky. Jasně, musím malému dát čas, aby si vůbec stačil něco vybrat. Terezka už ví, že musí počkat. To je umělá situace. Čičikov má svoji misku ve stodole a tam ho Terezka omezovat nesmí.
Máme po starosti. Musili jsme se všichni učit sžít s novým kotětem. A oni si to nakonec dali dohromady sami. Když není zbytí a je dobrá vůle, jde to. Zase budeme mít kočičinu v domě. Dřív jsme měli kočičky s jejich stálými přírůstky. Teď bude klid od mladých, ale zase bude víc kousanců a škrábanců a taky asi blech. No co, budeme odblešovat dva
Kitty
25 července 2012
Naše fenky
Prší, mám neradostnou náladu, vzpomínám na naše čtyřnohé kamarádky…
Kitty
První byla Kittynka. Jméno jsem jí dlouho nehledala. Mně v práci říkali Kitty. Černostříbřitá malá krasavice. Měla jsem ji od tří měsíců. Vyfňákala jsem si ji od paní, která měla její sestru. Zbyla poslední z vrhu, i když byla bez vady. Neměla zvláštní výcvik, učila se podle naší společné potřeby. Byla tvárná, od počátku zvyklá na páseček a vodítko, všude jsme chodily spolu. Po smrti maminky jsem zbyla po rozvodu v bytě sama a když jsem uviděla její sestřičku…
Už od prvních dní na mě čekávala v bytě, než jsem se vrátila z práce. Chodila za ní hodná paní a venčila ji i si ji brala s sebou ven. Hodně ji piplaly místní děti. Myslím, že neměla svůj mladý živůtek nijak utrápený. Celý život byla štíhlá. Chtěla jsem, aby oko lidí spočinulo aspoň na krásné fence, když už my páníčkové jsme byli při těle
V té době jsme cestovávaly každý týden (sedm roků) za Pepínem na jižní Moravu, dnes je to Vysočina u Rakouska. V pátek byla se mnou v práci, po práci trap na rychlík, další rychlík, motoráček a auto s Pepínem. V neděli zpět do Adamova. V rychlíku jsme už měly známé – byla vychovaná, krásná, přítulná, pozorná. Když se blížil průvodčí, stulila se za mnou; i ostatní cestující ji kryli, aby nebyla vidět. Později (už zde u Pepína) se naučila běhat kolem jízdního kola, až to lidi fascinovalo. Celý život krásně ostříhaná, nakonec jsme se naučili ji stříhat sami.
Dožila se patnácti a půl roku. Sešla věkem a na komplikace poúrazové epilepsie. Na ni vzpomínáme i dnes se slzami v očích a s těžkým srdcem. Žila s námi dlouho a byla naší ozdobou a kamarádkou.
Po ukončení jejího utrpení jsem nechtěla dlouho jiného psa. To už jsem psala na blog a rozloučila se s ní článkem http://diviznacka.blog.cz/1010/tezko-je-bez-kittynky. I další články jsou důkazem, jak těžko jsem nesla její odchod. Blogerům a známým jsem zakázala nutit nás do dalšího psího kamaráda. Přesto k tomu asi za půl roku došlo.
Hledali jsme všude možně. Na internetu jsme nacházeli a zase ztráceli vybrané fenky. Až jsem na internet napsala inzerát, že hledáme malou fenku. Na něj mi ještě ten den došla odpověď, že paní z Křižínkova se ujala zatoulané fenky Sáry. Měla ji ráda, ale převážily potíže, které v její situaci nastaly.Tak se k nám po čase dostala Sára–Betty.
Betty
Nalezeneček bez historie. Asi roční. „Psí semtex“. Taky maličká, živá, chlupatice http://diviznacka.blog.cz/1104/pes-na-gume. Běhávala na volno, ale uměla i capat na vodítku. Jak ta uměla lítat v louce za farmou! Neúnavně kroužila kolem nás kruhy, jedno oko stále sledovalo páníčky. Žila s námi v pokoji, ale mohla i na ven – všude měla pekáčky. Tu jsem denně vyčesávala a stejně bylo všude plno chlupů. Ještě dnes se odněkud vynoří chumáček jejích chloupků.
Všude mohla a všude byla. I 18. dubna 2012, kdy ji vzal Pepíno na louku za plotem. Natrhal trávu pro slepičky a šel domů. Ona byla zvyklá přijít pootevřenou brankou. Asi po půl hodině ji začal hledat. Ještě zaslechl její nářek a šel po hlase k nebezpečné laguně s nekrytou vodou. Tam už ji našel utopenou. Doteď se z toho obviňuje. Ve stejný den, kdy jsme dokončili novou střechu vejminku, jsme ji pochovali poblíž Kittynky. Pro její památku jsem vyvolala jednání o zabezpečení přístupu k nebezpečné laguně. Za tři pracovní dny už byl prostor bezpečně oplocený. Už se žádnému psovi nemůže přihodit co naší Betty http://diviznacka.blog.cz/1204/zaluji
Tentokrát jsme oba začali aktivně hledat novou fenku. Betty se utopila ve středu a už v pondělí 23. dubna 2012 jsme si přivezli Terezku.
Takto útulek nabízel Terku
Dodnes žasnu, jak se mohlo stát, že jsme si přivezli takového kolohnáta, středňačku labradora. I s plovacíma blánama mezi prstama. Taky nalezenka, půl roku v útulku… (http://diviznacka.blog.cz/1204/kuna-uz-nema-sanci, http://diviznacka.blog.cz/1204/terezka). Dál už jmenovat články nebudu. Koho zajímá, jak spolu žijeme, může číst články a Zákostelníčky po tomto datu.
Toto je výpověď o našich psích kamarádkách. Na první dvě s láskou vzpomínáme a s tou třetí s láskou zápasíme. Co jí chybí k dokonalosti je čas; ale i to se napraví
Kitty
03 července 2012
Tajemství původu
Tajemství má zůstat tajemstvím. Ale někdy je třeba obsah tajemství hledat – v zájmu věci…
Vůbec první lepší fotka u nás – vypadá takto čistá labradorka?
Po nečekaném utopení naší fenky Betty jsme rychle hledali náhradu. Na internetu nám vhodné fenky unikaly. Nakonec jsme na doporučení útulkářky zamířili do pobočného útulku. Spíš sloužil jako záchytná pobočka onoho velkého útulku pro blízké město. S jasnou domluvou: fenka; malá; hladkosrstá; mladá, ale ne štěňátko…
Mohli jsme si vybírat asi z osmi fenek. Malé byly ubohé, staré, v karanténě. Pak nás majitel zavedl k Terezce. V kotci s kamarádem pejskem vypadala klidně a spokojeně. Jenže byla střední velikosti, půl roku v útulku. Prý labrador, nalezenec, asi roční, přezubená. Byla krásná, lesklá, ale zkrátka jsme váhali – středňačku jsme neměli v plánu. Nakonec nám ji praktik útulkář vypustil ven. A bylo vymalováno – fena se zvedla na zadní, obejmula a oblízla Pepína. Byla jeho (potažmo naše). Se základy poslušnosti – neber to
Zkrátím to. Máme labradorku Terezku. Proti minulé šestikilové Betty mastodont. Když ji tahám do vany na vycachtání v těchto vedrech, rvu tam snad dvacetikilového živočicha. Už jsme to zvládly, naučila jsem ji vejít do vany na dvoře jako dámu, ne jako přepraného zápasníka
Vodního psa! Plovací blány jsem na tlapách našla. V neděli jsem usoudila, že bych ji mohla proplavat v rybníku před domem. Problém je v tom, že jednou nechtě spadla do ultrastudeného rybníka a vylekala se. Dodnes ji vodím na desetimetrové lentě, aby neutekla. Jako lovecký pes chytne pach psa nebo zvěře a nevidí a neslyší a táhne a zdrhla by nám, nemít ji upoutanou. Ani kurs základní poslušnosti na tom nic nezměnil.
Labrador je lovecký pes, lovcům nosí z vody kačeny a tak. Kolem rybníka chodíme denně, ale vodu „neé“! Třikrát denně s ní rotuju po okolí, aby je obeznala a při případném útěku se mohla vrátit. Už jednou po útěku se vrátila známou cestou. A teď došlo na lámání vodního chleba.
Pouťová neděle, já skorometrák v plavkách, velkej černej pes. Mám vyměněná kolena, jsem ještě nejistá v sedání, zvedání se. Na jednom konci rybníka měla být hloubka půl metru, jsem plavec, to by mohlo vyjít. Jen ta Terezka s nechutí jít do vody.
Padla jsem na beton břehu jak závory. Zkusila jsem hloubku vody berlemi, bylo to hluboko. Co teď? Po sedince jsem se posunovala pět metrů na protější část vstupu (to měli případní diváci estrádu). Ani zde jsem nedosáhla. Přesto jsem to nechtěla vzdát. Cákala jsem nohama ve vodě, že jako dobrá vodička, nemusí se bát. Když se soustředěně začuchala, přitahovala jsem ji až k sobě. No co budu povídat – sprostě jsem ji stáhla do vody u sebe. Klíďo píďo udělala pár temp a vyskočila ven. A ještě dvakrát. Pude to!
Takže – labrador „vodní pes“; neutopí se, to pude. Problém je ale jinde. Včera jsem s ní přišla k sousedům s černým psem. Prý labrador křížený s německým ovčákem. Je to pes, měl by být větší. Ale nebyl. Koukala jsem docela překvapeně, že Terezka je větší a celkově mohutnější. Sice všechno nosí páníčkům, ale taky je to nezkrotný tahoun. Jak ji něco zaujme, strhala by lentu i mě. Svalnatá a vyběhaná je, takže ta síla a mohutnost nebude z překrmení. A tam mi blesklo hlavou, jestli jeden z jejích rodičů nebude rotvajler!
Znala jsem majitele rotvajlerky. Muž atlet, dobře ji zvládal. Ovšem – kamioňák, věčně nebyl doma. Manželka maličká, drobná, spíš bojácná. Problém byl na světě – mohutnou fenu nezvládala. Najali si trenéra na výcvik, nepomohlo to. Museli ji prodat. Když jsem teď stála za Terezkou a viděla mohutný hrudník a svalnatý zadek u feny, došlo mi to. To stálé tahání za lentu není náhoda. Máme doma i rotvajlerku. Dvě plemena v jedné mladé feně s nejasným původem.
Podle fotky labradorka, podle síly rotvajlerka. Jak kdy. Je mírná, přinášející kdeco, ale mohutná. Zde je tajemství, o které mi jde. Má asi rok, u nás je přes dva měsíce. Stále mám obavu, že ji budu vodit upoutanou napořád, jinak uteče. Na povely reaguje dobře, je talentem na agility. Ale spolehlivě přivolat se nedá. Naštěstí jsem silná starucha, zvládám ji. Bude jednou líp? Je ještě pořád v pubertě? Jaké mám vyhlídky? Máte zkušenosti?
To je tajemství naší fenky. Spoléhám na větší počet čtenářů Tématu týdne. Kdo z vás mě potěší, případně podá dobrou radu do budoucna? Měli jsme jen malá společenská plemena a teď tohle. Ta to na chlapa uměla navlíct, aby nemusela sedět v útulku. A já teď s ní a kolem ní lítám. Bude líp?
Kitty
11 června 2012
Srandosoutěž - článek z 11. 6. 2012
Kurz výcviku psa máme za sebou. Už jsou i fotky na webovce klubu...
