Terezka dnes dodýchala...
Je to tak. Dnes jsem se s ní naposledy rozloučila a pan veterinář ji uspal. V klidu usnula a už má svoje klasické místo pod pivoňkami, kam vždycky pohřbíváme naše zvířecí kamarádky. Na památku jsem jí dala její oblíbenou velkou osušku s nápisem NAJLEPŠEJ KAMARÁDKE. Protože ona pro nás zde byla tou nejlepší kamarádkou.
Tuším, že ještě nějaký čas budu slyšet její životní projevy, ale už nebude mít žádné těžkosti. Odešla ve 12 letech, zdravá, jen ji dohnal její věk. Bude se mi stýskat...
Kitty
Kitty, je mi moc líto Terezky, vím co to je když odejde zvířecí kamarád 😢
OdpovědětVymazatTeď je období "po Terezce". Takže žádné dlouhé úvahy, uklidit po ní a vzpomínat ...
VymazatSmutno je mi čím dál víc :-(((
VymazatTo je velice smutné.Byla to tvoje výborná parťačka ☺
OdpovědětVymazatPřeji další krásné sluníčkové dny Eva H.
Rozloučením s ní se uzavřela jedna důležitá etapa mého života. Mužu (a musím) plánovat, co bude dál. Pokud mě nezradí zdraví, to je teď nejvíc důležité. Terezka byla jedinečná parťačka a v mnohém v mém životě měla pro nás s Josefem i pro mě neocenitelnou cenu. Nejen citovou, ale zdravotní, jenže všechno jednou skončí a je líp, když se tak stane v relativně zdravém těle i duchu, jako to teď bylo s Terezkou. Život musí jít dál, s tím se nedá vyjednávat :-)
VymazatJe mi to líto, byly jste sehraná dvojka a parťačka bude chybět. Už jsem to také dvakrát zažila a vím, že to bolí. Opatruj se, zdravím
OdpovědětVymazatEvko, děkuji, každý den se pohledem pozdravím s místem, kde odpočívá. V jejím stavu slabosti stářím by pro ni byly nynější dny i noci utrpením. S tak si tam spí a já jsem v duchu s ní, Terezkou naší milou...
OdpovědětVymazatTo je mi moc líto, není věrnějšího přítele než psík.
OdpovědětVymazatVěř, že na své psí kamarádky, zvláště Terezku nezapomeneš ani po letech. Já pořád cítím v náručí, na rameni sedící Mudlu, vidím její pohled , když mi seděla na dece na posteli a pacičkou mě budila a ke konci její za notebookem ležící - již chřadnoucí tělíčko, marně krmené stříkačkou. Poslůední pohled do přepravky, kdy ji odvážel syn na poslední cestu k uspání. Nedokázala jsem ani být u jejího pohřbení na zahradě u syna a brečela jsem doma, hladila Mufíka a říkala mu - musíš mi vydržet. Mudla měla 14 let a v bříšku nádory, nedalo se nic dělat.
OdpovědětVymazatNaši zvířecí souputníci šli s námi životem dlouhá léta a je dobře, že je možné jim ulehčit bolestné konce. Kdyby to tak šlo na vlastní přání moci ukončit lidský život. A dojít bezbolestného konce, když už není jiná naděje. Snad to někdy půjde, lidské konání se vyvíjí. Ve světě to už jde...
OdpovědětVymazatJe pravda, že v tomto jsme k našim zvířecím přátelům milosrdnější než k lidem
Vymazatbože můj svatej.nrouhám se,nejsem pobožná,ale založila jsem si nový blog a ten mám pod nazvem ,,Mirka,, tak kdyby jsem se někdy taaktoozvala,ano jsem to já Miluška z Mostu,vzpomínám na Terezku,na tebe,na Libušku,ale nemoc manžela mě nedovolí někam jezdit. Kitty vydrž dám si tě i na druhý blog,kde budou většinou fotečky ze zájezdů seniorů. Musím občas vypnout a o manžela je postaráno. Tereky je mě líto a ty si opatři do baráku jiného pejska,na vesnici se myslím občas seženou i miloučká zvířátka. Moc tě zdravím Miluška z Mostu...
OdpovědětVymazatMiluško, díky za upozornění na tvůj druhý blog. Občas tam kouknu, jak výletuješ.
VymazatTerezku už nikdy nenahradí jiný, jsem stará a nedochovala bych dalšího kamaráda. Navíc vidím, kolik je s tím práce, ale chybí mi nutnost chodit s ní ven. I když zase ty její obtíže s chůzí odpadly. Už dožívala, nebyla nemocná, ale hodně slepá a hluchá, takže občas někam padla nebo neviděla překážku, a taky už byla v posledních měsících slabá. Veterinářka to po únorové návštěvě odhadla skoro na den přesně - dožívá a s tím se nedalo nic dělat, měla 12 roků podle zpráv z útulku. Už i na dvůr na venčení jsem ji musila spíš nosit, a to 25 kilo nespolupracujícího těla něco obnášelo. Navíc - na zimu se chci odstěhovat do bytu v Brně a potíže s psem by byly příliš velké, i když je to byt synovce. Takže se to vyřešilo samo sebou. Má u nás svoje místo, nejsem tu sama. A dost vzpomínání na obtíže. Budu si ji pamatovat jako parťačku pro radost i starost.
Mařenko,je my to tak líto. Až dnes jsem našla tvoji zprávu v emailu. Drž se, bude ti smutno♥
OdpovědětVymazatMaruško, občas je mi smutno, ale dožila v relativně dobrém zdraví. To kdyby se podařilo nám, byla bych spokojená a přeji ti to i všem ve tvém okolí :-)
VymazatČtu to s velkým zpožděním a je mi to moc líto...
OdpovědětVymazatZato já jsem ráda zamířila k tobě na blog a potěšila se tvými posledními příspěvky. Ať se ti daří :-)
OdpovědětVymazatMaruško, to je mi moc líto. Provázela vás dlouho.
OdpovědětVymazatProvázela a byla milovaná. Pro nás potřebná, hospodářem hýčkaná, mnou opečovávaná. Takoví jsou miláčci, kteří si svoje páníčky sami vyberou v útulku. Naštěstí odešla zdravá, jen ji dostihlo stáří. Je bez ní někdy hodně smutno, chybí mi nutnost vycházek s ní. Teď v obci visí nabídka přenechání Terezčiných věcí někomu potřebnému. Ať si na ni vzpomene i někdo, kdo nadále bude užívat její věci, v nich bude žít dál :-)
VymazatNepořídíš si časem nového čtyřnohého kamarada?
VymazatVšechno jednou končí. Když je to život parťáka, i když zvířecího, je to člověku líto - ale život jde dál. Mně 1. prosince ve věku 11 let uhynul papoušek, k vánocům jsem od mladých dostal zebřičky. Jim před asi 2 týdny uhynul 13letý pohodový pes, nového zatím nevybrali, ale hafíka chtějí. Člověk se s tím musí vyrovnávat. Jinak to nejde. Jirka
OdpovědětVymazatDěkuji za komentář. Já už jsem se vzdala myšlenku na nového psího kamaráda vzhledem ke svému věku a zamýšlené změně v životě. Ale vzpomínat budu v dobrém, Terezka už byla
Vymazatmoje třetí fenka, zde jsem jiného psa nezažila. Každá měla něco, nejdéle s námi žila Kittynka, dožila se 15 roků a také zdravá odešla. Jen se prostě dožila konce svého života milovaná a obdivovaná. O všech už jsem psala na tomto svém blogu, vzpomínky na všechny zde zůstanou a vlastně fyzicky taky :-)
Včera se o inzerát o přenechání vybavení Terezky někomu dalšímu zajímala paní, která chodí k sousedě na kafe. Přijely jsme z města, ona už tam čekala. Za moment vzrušeně volala souseda Marta, a přišla celá vykulená, že si budu pořizovat dalšího psa (zase by to byla fenka). Ona paní to popletla - špatně to přečetla a myslela si, že PRODÁVÁM TEREZKU a ne její zbylé vybavení. To už teď prostě nejde, paní jsme to vysvětlily...
OdpovědětVymazatMilá Kitty,
OdpovědětVymazatto je mi moc líto. Jak já tě chápu...
V neděli 15. 10. 11:22 mi přišel mail od můry (kolegyně), která bydlí nahoře a pravidelně akorát bezohledně ruší noční klid pračkou či sušičkou třeba o půlnoci, pokud jí to nevypnu... Že mě nechce plašit, ale že možná leží Koči přejetá na silnici (jak asi ještě víš, moje první kočička, která se mnou od listopadu 2022 žila). Ani jí nenapadlo můru jednu mi zavolat nebo se tím autem vrátit... Přezkoušet, zda není Koči třeba jen těžce zraněná... Ten mail jsem ale stejně četla zřejmě brzy po napsání...
Letěla jsem dolů z našeho kopce na silnici, kde Koči ležela mrtvá, auta tam jezdila... Sebrala jsem jí z té silnice, bylo mi v té chvíli jedno, zda mě něco přejede, položila jí na chodník, sedla jsem si v té zimě k ní a jenom plakala a nebyla něčeho schopná...
Za chvilku přišla Kerstin z baráku naproti (neznala jsem jí do té doby) a snažila se mě utěšit... Přinesla i krabici a ručník, do kterého Koči zabalila na její poslední cestu...
Koči vypadala jak člověk po strangulaci, namodralý jazýček v tlamičce, krví podlité oči, ale jinak byla netknutá.... Heboučká... Teploučká... Nejspíš se netrápila...
Koči byla MOJE JEDINÁ OPRAVDOVÁ RODINA... To jí jsem dávala dobrou noc... To s ní jsem (samozřejmě česky) mluvila...
A navíc, Koči byla OD ZAČÁTKU VÝJIMEČNÁ. Měly jsme od začátku takové zvláštní napojení, mnohdy jsem cítila, i když se nehlásila a lítala venku, kde to MILOVALA, že je v pořádku...
Měla jsem skoro od začátku takový zvláštní tušení (moje intuice je někdy fakt obtížně snesitelná), že zemře brzo. Ale domnívala jsem se, že u mě bude třeba 1, 2 nebo i 3 roky... A říkala jsem si, že třeba si to jen namlouvám ze strachu, že bych jí mohla ztratit... Vypadalo to, že má problémy se srdíčkem... I proto jsem jí hrozně rozmazlovala.
Tak nakonec u mě pobyla pouhých 11 měsíců... Koči slavila 30.07. svoje první narozeniny... A paradoxně, nakonec zřejmě se srdcem vůbec nic neměla, byla ZDRAVÁ a ty záchvaty tachypnoe (měla ve spánku občas i 120 dechů za minutu namísto max. 30 - 40) byly následky narkózy (dle vetky může narkóza, kterou podstoupila v rámci kastrace, vyvolávat podobné projevy až PŮL ROKU po narkóze). Přesně, jak to vetka po prvním vyšetření odhadla, poslední záchvat měla 2 měsíce před svou smrtí...
Nejhorší je to venku... Tam byla Koči tak ŠŤASTNÁ, v posledních době už jí nevadil dokonce ani mírný déšť... Venku je tolik míst, které mám s Koči spojených... Na jednom místě přinesla myšku, jinde ulovila ptáčka, nahoře na cestě na mě vždy dorážela a bafala na mě... Strom, kde mi ukázala po vypuštění ven, jak na něj bez vodítka dokáže skvěle vylézt, míjím vždy cestou do práce... Tisy v keřové úpravě, kde na mě Koči cestou do práce občas vykoukla... Venku to ještě moc nedávám a bulím...
První hodiny jsem často chodila ke dveřím a přála si, aby Koči přišla... Strašně moc jsem si přála zaklepat na misku klíčem, jak jsem to vždy dělávala, a zavolat Koči na kuřátko... Udělat či-či-čí, což se tu na kočky nedělá. Koči na to slyšela, v noci jsem jí tak volávala bez problémů, aby šla dom spát.
Poslední den svého života mi dokonce přinesla 2 ptáčky do chodby... Dva v jeden den, to ještě nikdy neudělala. Myšky ano, její rekord byl myslím 4 za den. Živé myši jsem chytala na chodbě tak každých 7 - 14 dní...
OdpovědětVymazatTa druhá sýkorka ještě žila a to mi vehnalo slzy do očí a povídám jí: "Už mi sem ty živé ptáčky nenos." To jsem netušila, že za pár hodin už Koči nebude na světě...
Koči byla vlastně původně zamýšlená jako kočka do bytu... Jenže, já s Koči chodila na vodítku ven a Koči byla hyperaktivní. Koči prostě MUSELA ven, i když jsem nechtěla. Před Velikonoci jsem jí dala vykastrovat a o Velikonocích jí s těžkým srdcem vypustila ven.
Strašně těžko jsem to nesla, že Koči už se mnou není celý den doma... Do té doby dělala zvědavka vše se mnou, často mi skočila na rameno a koukala, co krájím. Měla výborný sluch a když byla někde zalezlá v okolí (bydlíme u lesa) a já něco krájela, tak se "přimňoukala", jak jsem s oblibou říkávala, domů a zkontrolovala, zda náhodou nekrájím kuřátko pro ní. :-)
Vypuštění Koči ven mi sice dalo volnost, což nebylo k zahození, ale zároveň byla pak Koči celé dny venku, chodila jen na žrádlo, pohlazení, na siesty, kdy se u mě prospala, a pak až zas na noční spánek.
Koči nezažila ani jednou sníh, aby se mohla volně pohybovat. Minulou zimu byla ještě na vodítku. A sníh (jako ostatně všechno venku) si fakt užívala plnými doušky...
Měla ráda i vůně. Musím ještě k té listopadce, která je na jejím hrobečku za barákem, vysázet tulipány. Ty budou na jaře vonět a Koči by se to líbilo.
Doma jsme vždy měli nějakého mouratého kocoura. Ale Koči byla v mnoha ohledech NAPROSTO JINÁ, než všechny kočky, které jsem do té doby poznala. Byla to "láska na první pohled" - uviděla jsem jí na fotce a moje duše hned věděla, že Koči si vezmu. Hlava potřebovala další 3 dny. Říká se, že kočky si vybírají své páníčky, ne naopak...
Koči jsem tolerovala všechno... Chytala jsem mezi 4. - 5. hod ranní často myši na chodbě, nechala se v létě od Koči budit (a moje zdraví tím přeci jen trpělo, páč mi spánek naprosto "rozsekala") atd... Celý ten čas jsem nikam nemohla odjet, protože tu nebyl nikdo, kdo by Koči SPOLEHLIVĚ zaopatřil (paní M. se odstěhovala, ta měla sama nejprve 3 kočky, z nichž už taky žije jen jedna, a je to skvělý člověk).
Koči mi dávala SMYSL ŽIVOTA... Bylo to moje milované "dítě"... Nervově jsem se z toho složila, měla jsem teď neschopenku 14 dní a od příštího týdne mi začíná moje obvyklá 4týdenní dovolená... Akorát tak nevím nějak, co se životem dál... Koči mi tak MOC CHYBÍ...