Některý den se mi nechce ven z domu. Nepomáhá sebepřesvědčování, ani potřeby Terezky…
Takto Terezku nevenčím, ale někdy by se hódně hodilo
Zapůjčeno z „timekiller.cz“
Jako dnes a už několik dní předtím. Možná jsem jen tělesně odpočívala z tělesnýho záhulu předminulou neděli a minulý pondělí. V úterý bylo krásně a vytřepávala jsem drny z jednoho hrubě zrytýho záhonku. A včera a dnes se dostavila
L E N O S T
Sama sebe jsem lámala, že přece do terénu musím, Terezka na to čeká. Dokonce jsem si postěžovala hospodářovi – že se mi nechce; ale tak strašně! Jen pokýval hlavičkou, že to chápe. S dotazem, že pro obědníky snad dojdu 
Nakonec jsem šla nejen pro kekšle s obědem. Po obědě jsem sama sebe nalákala – že donesu nějaký šišky. Mám to ráda – šukat po okolí a donést z procházky aspoň něco na podpal. Jen mě štve, že je teď v zimě tolik stróóójení, obouvání, batoh na záda, vodítko a čubu. Ta to má snadný, je nachystaná pořád. Jen cinkne obojek, je ve střehu a nadšeně kníká. Dnes jsem vycházku začínala s nechutí. Líná jak pes 
Jenže stejně vím, že potěším nejen čubu, ale i sebe. Je pravda a stojím si za tím, že pohyb je život. Ať je vycházka jak chce dlouhá, užívám si radosti Terezky z pohybu. A nejen to – sama sebe prodýchám, napřímím kredenciózní tělo a dostaví se čistá radost. Po cestě se někdy střetneme s dalšími pejskařkami – chlapi jezdí na kole a jsou v mžiku pryč. Zato s babama! Pustíme živočichy a přidáme i kilometry navíc pro prostou radost z pohybu. Kdo nezná, toho lituju. Přitom je to o tom, udržovat se v akceschopném stavu. Hlavně tím, že předejdeme nebo včas řešíme zdravotní potíže. Zde výmluvy neuznávám. Jsme na světě proto, abychom žili a ne se přičiňovali o zdravotní potíže vlastní vinou. Pohyb v tomto dělá hodně.
Někdy si vzpomenu na dobu, kdy mě bolela kolena, takže byla léta, že jsem nevyšla ani těch 200 metrů a vůbec ne pořád do kopca, jak to máme u nás. Následovaly operace obou kolen a vždycky čásek, než jsem odložila berle. Od té doby chodím. Musím. To je moc fajn – mít povinnost k čubině. Vždyť jsou psi, kteří za celý život vidí jen vnitřek domu nebo v lepším případě dvůr nebo zahradu. Nedostanou se ven a už vůbec do různorodýho okolí. Nechci, aby Terezka kolovala jen po dvoře a viděla opršené omítky budov dvora nebo zahrad. Aby se pohybovala jen mezi kotečkem a občas jí hospodář hodil gumovou kočičku, aby se proběhla. Nemá to zapotřebí. A já nemám zapotřebí lenošit a pěstovat si blbou náladu. Vždyť v období partnerské krize bylo vypadnutí z dusnýho prostředí domu mojí skoro jedinou radostí. O to jsem se mohla postarat sama. Na to jsem se nemusela prosit o nějaký milosti 
Pravda, mám zvláštní podmínky. Nemusím (v pracovních dnech) vařit, naštěstí jsme dokázali omezit na minimum živočíšky, nemusím se starat o děti ani vnuky. Hospodář je už zase samonosný, Terezka taky. Proto můžu prakticky kdykoliv vyrazit ven. Jistí to potřeby mojí čuby Terezky. Dopřeju pohyb jí i sobě. Proto mě hodně mrzí, že hospodář si tuto radost nedopřeje. Udušený organismus dělá své. Zdravotně se lepší – a co z toho? 
Dnes jsem vyrazila na šišky. Plánovala jsem vycházku kolem lesa. Jenže tam jsou jenom bory a jejich malý šišky není v listí vidět. Vzdala jsem hledání a jen jsme šly loukami. Naštěstí uprostřed jedné louky byla vyvrácená borovice. Takže jsem dosáhla na její šištičky. Byly malé, zavité, některé i zelené; ale byly v dosahu. A bylo jich dost. Terezku jsem „zaparkovala“ do okolí, kde si zase vyčňuchala jednu jelení nohu a hrála si s ní. Já jsem otrhala dvě igelitky šištic, naložila do batohu a s dobrým pocitem jsme si to potom štrádovaly domů. Terezka nadšeně a já jsem zjistila, že jsem si přivodila pocit štěstí. Z pohybu, ze sluníčka, z pocitu toho, že jsem přemohla lenost a užívám si. Dnes jsem si užila 
Proto radím: kdo můžete, choďte pro radost. Můžete všude. Nejlíp je přírodou. Už pomalu nastupuje jaro, v příštích dnech má být i teplo. Nemusíte pořád jen rýt nosem v zemi, to vás stejně nemine. Taky se ráda hrabu v zemi. Po dlouhým sehnutí není lepší „terapie“ než se jít projít. Vím co říkám. Je to pravda? Přidejte k tomuto článku svoje zkušenosti s jakýmkoli pohybem. Focení, venčení, nedělní vycházky, turistiku – všechno se počítá. Jen chtít a dopřát si pohyb pro zdraví a dobrou náladu. Ta se dostaví – dokonce i tehdy, když pohyb jednorázově přeženete 
Dnes jsem začínala den s pocitem, že se snad rozpadnu na prvočinitele, když se hnu někam ven. A končila jsem rozjařeným příchodem s umolousanou, ale šťastnou Terezkou. A vím, že zítra, pozítří, popozítří…. budu zase ráda chodit. Máte to taky tak?
To nejsem já – ale jako bych byla
Obrázek je ilustrační, ale nadšení je z něho vidět
Kitty
Žádné komentáře:
Okomentovat