Pád do blata!

Už ho mám za sebou…

Pozor - kluzká podlaha!

Je to tak. Sluníčko mě vytáhlo k dalšímu úklidu. Začala jsem další etapou úklidu půdy – od zbytků loňského sušení bylinek. Každý dobrý skutek má být po zásluze potrestán. Stalo se. Tohle u mě funguje spolehlivě. Ještě že spíš demonstrativně!

Posmetala jsem smetí do velkého kbelíku. Všechny krámy jsem sbalila a nadvakrát jsem je snesla dolů. Domluvila jsem si, že včerejší i dnešní zbytky proletí komínem. Doplnila jsem dnešní zbytky do velkého kbelíku ke kotli. A jak tak vycházím ven z kotelny, vidím zbytky po roztálém sněhu. Koště znovu do ruky a už jsem smetala z kamenů chodáků nečistoty směrem k septiku.

Na něm toho bylo taky hodně. Mínila jsem smetí namést na septik a z něho pak všechnu nečistotu shrabat lopatou a odnést na kompost. Ve svých gumových šuchtácích na dvůr jsem nakročila k septiku. Nakročila. Najednou mi oba šuchtáky na vrstvě blatíčka ujely a já se zřítila do sedu přímo do blátivých zbytků po dřívějším zametání. Naštěstí jsem skutečně jen obsadila blátivou stopu po minulém zametání. Tím „obsadila“ míním skutečně „jemně dosedla“! Při mých obou operovaných kolenách se návrat do stoje rovná logistické operaci.

Zjistila jsem, že sedím bezpečně, ale tak nešťastně, že se sama nezvednu. Oba šuchtáky byly zespodu plné blátíčka a jakákoliv snaha se zapřít a zvednout byla předem odsouzená k nezdaru. Pepíno byl právě u králíků ve stodole, dva metry ode mě. Sedíc na zemi jsem ho požádala o pomoc. Ale nezareagoval. Začala mě studit sedinka; obě ruce zamazané a trendy tepláky plné blata – nic moc situace. Kdo víte, že nesmím plně zatížit nedávno operované koleno a druhé je na tom jen o trochu líp, pochopíte moji situaci.

V nutnosti jsem se začala v sedu posunovat bokem k vratům vedlejší garáže, kde bylo sucho a nakloněná plocha. Navíc v dosahu okapový svod, o který jsem se mohla opřít. Když už jsem tam byla mi došlo, že ani tak se snadno nezvednu. To už jsem volala o pomoc. Se šomráním se Pepíno objevil a staral se, co zmatkuju. Pak už stačila jedna větička a jeho natažená pomocná ruka. Oba jsme drobně zabrali a už jsem mohla odejít domů.

Možná jste se pousmáli nad líčením, jak se stará ženská nemůže dostat na nohy. Pak jste šťastní nebo jen mladí a pružní. Naštěstí jsem se minutu po dokončené akci mohla smát taky. Jen Pepíno mi pořád jízlivě připomínal, že už by měl startovat Thálinku a musíme jet na rentgen. On takto sarkasticky reaguje vždycky, když se mi něco přihodí. Zvládli jsme to doslova rukou společnou a nerozdílnou. No nerozdílnou – on asi špatně slyšel.

Tak jsem se dnes „vykutálela“ v blatě. Ale co, nic se nestalo a teď mám aspoň o čem psát. Mám obecně hodně štěstí a dnes stálo při mně. Byla bych ráda, aby všechny mé pády dopadly aspoň tak dobře. Spravila to jedna pračka zasmoleného prádla. To de, né?

Kitty