Cestovní seriál - I. - Bratislava - z 12. 5. 2016

Nastupuji k vypsání zážitků ze své cesty na Slovensko a na Moravu. Budou to dojmy i pojmy, skutečnosti i úvahy…

Moje hostitelka – blogerka Vierka-Latryna

Zde při poslední návštěvě u nich „prodává“ bratislavský Most slobody“

Třídenní bratislavský pobyt u blogerky Vierky-Latryny

Můj pobyt mimo dům zahrnoval nejdříve plánovaný třídenní pobyt u Vierky. Ona i její manžel, můj osvědčený „mág“, mi nabídli přeinstalování Win 7 na Win 10 na mém NB přímo u nich. Už od nákupu se o můj NB starali, průběžně jsem ho jezdila aktualizovat, celou dobu pracoval bez závad. Až do příjezdu k Vierce. Tam už nekomunikoval a Vierčin manžel ztratil celý večer a dalšího kus dne snahami o zprovoznění a potom o zjišťování závady.

Žiješ nebo nežiješ?!

Další dny jsme žili v naději, že notbúčku pomohou aspoň v autorizovaném servisu v Bratislavě. Zatímco probíhal „boj o život“ mého poškozeného NB, užívala jsem si pohostinství a pozornosti mých hostitelů. V penzionu jsem měla snídani, jinak jsem se stravovala u nich. Opět „šla na stůl“ typická slovenská jídla i prosté domácí jídlo, vařené oběma hostiteli. Pochytila jsem dobrou praxi tvorby studené večeře, což doma nepraktikuju. Na stole byla nakrájená všemožná zelenina, ovoce, typické slovenské speciality – vrcholem mňamek byly čerstvě donesené domácí pikantní klobásy. Čerstvě vyuzené – balíček vonících klobás jsem dostala k „fetování“ – vůně nevídaná! Pro svoje studené večeře doma jsem objevila jarní cibulku, kterou jsem v kvelbech nekupovala coby (pro mě) zbytečný luxus. Poznala jsem, že je to chuťový luxus – křehounká, barevná, chutná zeleninka. Od té doby ji beru a dělám studené večeře podle jejich vzoru. Učím se – poznávám praktické městské stravování

Píšu o stravování, hlavní ale byly vzájemné hovory na různá témata. Místo plánovaného učení se praxi s novým Win 10 jsme se sesedali a povídali o vzájemném životě. Jasně – dostalo se i na témata kolem obsluhy NB, hlavní ale byla lidská vzájemnost. Už to byl tuším čtvrtý pobyt u nich a zatím první, kdy jsme nikam nevyráželi a mohli se užít. Kávička, čajíky, jejich samozřejmé cigárko, zkušenosti a vychytávky pro mě. Já jsem si druhý den hned zrána „střihla“ asi kilometrový výstup na vrch Sandberg, ale nedošla jsem až tam; těsně u závory pod Sandberbem jsem na ovlhlém chodníku uklouzla a málem hodila hubu. Už jsem poslední metry nedala, otočila se a po vzorně upraveném chodníku plném písku jsem padala dolů k mému osvědčenému penzionu jménem Helios. To už byl druhý den.

Navečer přišly nervózní zprávy ze servisu. NB zřejmě na odpis, ale soubory v něm se určitě dají zachránit. Ještě pořád byla naděje, která pohasla pozdě večer. Co dělat? Je to přece jen stroj a ten se dá nahradit. Nastalo poučené hledání mága v sortimentu notebooků. Rozhodla jsem se pro jeden a přistoupila na nabídku, že mi ho koupí a zprovozní. S tím, že se po návratu na Moravu rozhodnu, jak si pro nový NB přijet. Buď hned po (následujícím) scuku se spolužáky ze ZDŠ v Adamově, nebo později. Dopadlo to jinak – Vierka mi nabídla, že se oba manželé rozhodli využít příležitosti k návštěvě u nás, ke které se Vierka už dřív chystala. Teď nastal pravý čas – „seřízený“ nový NB bylo rozumné připojit přímo u nás a naučit mě s ním rabótať. Padl termín – přesně za týden

Po druhém přespání už zbývala jen trocha času na rozloučení a už mě vezli. Na vlakovou stanici, kde stála i souprava Regio Jetu, jehož je Vierčin manžel rušňovodičem (to říkám já, ale toto slovo spíš cítím jako „strojvedoucí ruských těžkotonážních Sergejů“). Okoukla jsem moderní osobní soupravu a ve chvílích před odjezdem si vyslechla něco o jeho práci. Potom už přisupěl rychlík, který mě odvezl do Skalice nad Svitavou – na přespání k sestře.

Tři dny první etapy mého výletu „za hranice všedních dnů“ byly u konce. Šťastně jsem dojela. Jen jsem udělala nemilou zkušenost – já milovnice cestování vlakem jsem zjistila, že jsou schodky do moderních vagónů jaksi výš a míň pohodlně zdolatelné. No jasně – nemládnu a všude nejsou zvýšená nástupiště. Zato jsem mohla s radostí zjistit, že rodina mých hostitelů je ke mně pořád stejně přátelská a shovívavá. Nejen lidsky, ale i „počítačově gramotně“. Už neznělo tolik výtek k mým technickým nedostatkům a zlozvykům. Asi zjistili, že už se se mnou po této stránce nedá nic dělat

Znovu upřímně děkuji Vierce za pohostinnost a vstřícnost a jejímu manželovi za trpělivost a námahu s trucujícím NB. Odjížděla jsem s dluhem za nákup nového NB, kolem jehož splacení se udály nepěkné tanečky. Zjistila jsem totiž, že když nemám někde účet, od nás neodešlu české peníze do eurové ciziny. Prostě to nešlo. Pošta dokáže odeslat jen částku 10 000 a já jsem měla platit drobně víc. Když dnes nemám účet, nejsem plnohodnotným člověkem. Ach jo!

Těžkosti už jsou zapomenuty, ale dobrý dojem z návštěvy u přátel zůstává. Naštěstí příběh neskončil, ale pokračoval jejich pozdější osobní návštěvou u nás.

Nakonec dobrý začátek cestovací mise – co můžu chtít víc. Zdraví a dobré počtení vám přeje Kitty