Tleskala jsem Karlu Gottovi

Nemám rubriku pro MOJE VELKÉ RADOSTI. Moc takových událostí se mi neudálo a neděje. Až v pátek 24. dubna 2015. To jsem dýchala stejný vzduch s Božským Karlem…

Já – malá Kitty a MISTR – velký Karel Gott

Nakonec jsem se dočkala. Osobně jsem si mohla užít zpěv Karla Gotta. Jako jeden z dárků, které jsem si osobně dala ke svým narozeninám. O nápadu a boji za jeho realizaci jsem už psala.

Co k tomu říct? Dvě holé věty:

VČERA JSEM BYLA V TŘEBÍČI KVŮLI KARLU GOTTOVI

VČERA BYL V TŘEBÍČI KAREL GOTT (TAKÉ) KVŮLI MNĚ

Je to tak a jsem velmi šťastná, že jsem s ním mohla dýchat stejný vzduch a poslouchat jeho zpěv. Všechno ostatní je to „kolem“. Dokonce to vidíte i na plakátě. Zpíval se skupinou BOOM!BAND, zpívala s ním Monika Absolonová a Dasha. To jsou fakta.

Pro mě to byla spíš záležitost pocitů a to veskrze velmi příjemných. Očekávání, že bude zpívat profesionálně, uměřeně, BIO = živě, a to, co většinou znám z poslechu. Naživo jsem ho nikdy neviděla ani neslyšela. Taky že jsem dostala dobré místo k poslechu, sedění, zážitkům. Taky i ti druzí kolem něj že budou dobří. Stalo se

Zpočátku jsem šla s davem a vážila, jestli si dokážu užít MISTRA v prostředí Zimního stadiónu Horácká Slávia Třebíč. Stalo se. Stadion se klidně zaplňoval, úplně zaplnil, já jsem seděla, všichni a všechno bylo tak, jak jsem čekala. Bála jsem se, že se nerozehřeju, že se nenadchnu pro muziku, i když zpěv a jmenovitě jeho zpěv (i Moničky) znám a miluju. Publikum v předních řadách totiž bylo většinou velmi mladé. Až od poloviny parteru se věk fanoušků zvyšoval. Zřejmě i proto, že dát 5000 za bilet není pro týnejžry s vlastní (nebo rodičovskou) platební kartou žádný problém. Pro nás starší (a začínajícího „Gottíka“ pamatující) byla taková suma nemyslitelná. Myslím si já. Já osobně jsem 5000 dát nechtěla, ale zajímavě schrastěný lístek těsně pod tisícku jsem nadšeně koupila. S ubytováním to nakonec dalo zajímavou sumičku. Beru to ale jako jednodenní „láznění“ a na tom jsem nikdy nešetřila

Moje správné místo – poslední z posledních přístavků (s trendy batohem)

Vadila jsem, proto jsem potom seděla před vrátky na tribunu

Bylo 19.30 na vteřinu přesně a fanoušci začali skandovaně tleskat. Jen pár nedočkavců. Do jejich tleskání se ozval tuš, zavířila bodová barevná světla a rozehrál se orchestr. Jak jsem ocenila přístavek za polovinou parteru! Vřískající a dunící reproduktory na mé místo dopravily jen poslouchatelné decibely. Program zahájila Monika Absolonová svým krásným hlasem a citlivým poměrem k „Třebíčákům“

Jedna z koukatelných fotek – lepší byl obraz na jedné ze dvou velkých obrazovek

Po pár různorodých písních předala mikrofon Karlu Gottovi. Ten na nás „vybalil“ svou vůbec první písničku ze své kariéry a nato zpíval vesměs nové písně.

K. G. ve dvou podobách – na pódiu pod světly a na velké obrazovce

Vpravo coby křoví Dasha vlevo a další zpěvačka vedle ní

Poté přizval k duetu Dashu a ta pokračovala několika cizími písněmi. Pro mě nesrozumitelnými i nejen kvůli cizímu jazyku; její položení hlasu dělalo pro mě poslech nesrozumitelný. Až tak, že se starší posluchačky začaly zvedat a odcházet. Musím přiznat, že jsem jednu chvíli už taky chtěla odejít – kvůli „rámusu“ bez srozumitelného textu.

Dasha v sólovém vystoupení – jinak zpívala jako křoví ještě s další zpěvačkou

Nakonec vyšla jako vůbec nejlepší fotka ze všech

Neodešla jsem – a udělala jsem moc dobře. Protože MISTR nastoupil k druhému bloku svých vypalováků. To byl ten pravý Gott

Některá z vás si přála, abych MISTRA požádala o podpis. Neudělala jsem to. Viděla jsem totiž vypětí a nasazení živého projevu, které žádalo aspoň několikavteřinový oddech po skončení písně. O ten ho připravovali zájemci o podpis a spolufocení. Chudák ochotný se předkláněl a hmatal po každé podané kytičce, místo aby se prodýchal a uklidnil. Protože po pár vteřinách následovala další dynamická píseň. Pravda – i pro něj typický „pohyb-nepohyb“, ale i to je on. Uznalá posluchačka jako já mu to ráda odpouštěla. Kdyby metal kozelce nebo střihal roznožky, nezpíval by jak zpívá. To je pro mě nejdůležitější

Po polovině programu už jsem vstávala při změnách zpěváků. Tleskalo se ve stoje. Méně Monice, masivně při druhém bloku MISTROVA zpěvu. To už jsem tleskala, naplno zpívala, houpala se, dupala a nadšeně se smála. Někdy mi i tekly slzy lásky ke zpěvu, k jeho písním. To když vzpomínal na své autory. Karla Svobodu (lavina nadšení), J. Šnajdra (píšu jak si vzpomínám, také lavina potlesku), Vašo Patejdla a dalšího slovenského autora, i další. A přiznám se, že se mi skoro zastavovalo srdce dojetím, že je zde Karel Gott, pro mě stálice nejen umělecká, ale i lidsky vstřícná. Jako já se kdysi vyučil a teď mi zpíval – v 75 letech skutečně excelentní výkon. Intonací, čistotou, krásnými texty i hudbou. Zpíval jako já, když s ním při rádiu halasím nad umýváním nádobí

Bože – a to jsem při odchodu z koncertu chtěla dát průchod emocím jen jedinou uznalou větou! Kdybych se byla někde „přivřela“ k internetu a mohla ji napsat, byl by článek složený z úvodní věty, nějakého echt mého obrázku z koncertu a pod perexem jediná věta:

(vlastně ani nevím jaká – včera mi jich napadalo hodně)

V hotelu nebyl veřejný internet. Měli tam NB, ale v recepci, kde už nebyla služba. Nikde jinde v okolí jsem neuspěla. Proto je ta věta DNES tak dlouhá a rozvitá. A jejím smyslem dnes je že:

VČERA MĚ BAVIL KAREL GOTT!

K doznění emotivního vyznání jsem přidala pár snímků. Točila jsem i nějaké video. Točila – teda myslela jsem si, že „se točilo“. Kousíček videa nahraný mám, ale sem to dát neumím. Asi dvě vteřinky Moniky

To je snad všechno. A to jsem v noci cítila, že nedám víc než jednu jedinou větu

Kitty