Nenadálé setkání - článek z června 2014

V čekárně ortopedie jsem se setkala se „šesti lety“. Nevěříte? Věřte!

S franckama to začínalo – je líp (tak i tak)

Život píše romány, spojuje lidi. Toto je příběh dvou žen, několika společných dní a překvapivého setkání po létech. Skoro jsem nevěřila ani já. Nemám paměť na obličeje, ale tentokrát jsem nezaváhala. 

Do čekárny vešla stará štíhlá žena o dvou franckách. Navíc zápasila s podsedním kruhem, soustředila se jen na chůzi. Ale jen zvedla oči, luplo mi v mozku: tu znám! Byly jsme spolu na operaci. Sedala na kruh na vedlejší židli s grimasami bolesti. Jo, i ty nepěkné zlostné grimasy znám. Musí to být ona.

Usadila se a já ji pozdravila jménem. Strnulá tvář se nezměnila. Nepoznala mě. Není divu – od konce listopadu 2008 je to téměř 6 let. Odmítala nahazované situace. Ne, ne, ne, paní já vás neznám. Postupně jsem přitvrzovala. Až to, že jsem pro ortopedii nechala koupit novou motorovou dlahu, protože ta stávající se porouchala zrovna u mě, kdy už druhý den po operaci měla cvičit s čerstvě operovaným kolenem. Najednou se objevil záblesk pochopení. Ano, pořád nevěřila, až toto jí to připomnělo. Maruška a Maruška! Koleno a kyčel – jak se na ortopedii familiárně říká.

Teď už stručně. Berte nepěkná konstatování o jejím chování s rezervou – vysvětlím. V závěru roku 2008 dostala nemocnice mocnou finanční injekci a mohla zmnohonásobit operační výkony. Taky to dělala. My jsme to chytly z první vody. Den před operací jsme obě ležely na přistýlkách. Ráno 26. listopadu operace, jen jeden den na JIPce. To byl průtokáč! Operovalo se i v noci a šance dostali i ti, které dlouho odmítali. Takže jsme se zase sešly spolu na pokoji. Jiném – operanti mají jiný režim. Paní pospávala stále se zavilým a nepřátelským výrazem, na kdeco si stěžovala, hlasitě odporně krkala, chrchlala a s prásknutím „pouštěla duchy“. Duchové být musí a jsou žádoucí. První dny tam s nám dvěma byly ženičky s drobnými zásahy a po přespání šly domů. Jen paní Marie zůstávala. Když jsme tam zůstaly chvíli samy, vypráskala jsem jí její zlozvyky. Chvíli se hlídala, pak to začalo zase. Kolik dní a vlastně i na rehabilitaci v Hrabyni se takto projevovala; na pár dní jsem ji ztratila z očí a potkala při nástupu do ústavu. Paní odváželi do Hrabyně ještě na lůžku, mě poslali domů. Na pár dní – to se muselo podle nějaké normy. Poslala jsem do Hrabyně mejla, ale nedostali ho – až telefonem mě pozvali na 29. prosince!

Sešla jsem se tam s ní, ale pořád pokračovala nevlídnost ke všemu a ke všem, hlavně ovšem k sobě. Sedávala sama, vláčela se neradostně pořád sama. Až jsem si řekla, že není možné takto nechávat člověka ve smutku, osamělosti, nevíře. Věděla jsem, že asi dva roky nechodila normálně. Pro nehybný kyčel se přemisťovala (osamělá) pomocí židle: na židli klečela lepší nohou a nehybnou bolící tahala po zemi. Děti ji nenavštěvovaly, ač byly asi 200 metrů od ní. Proč? Tušíte? Pro letité neléčené bolesti nejen kyčle se z ní stala morouska

Už dávno chápu nechutné projevy, kterých jsem byla svědkyní. Ona těmito zvuky volala o pomoc! Všechny ty nechutnosti jsou normálně projevem nemoci a okolí alarmují, že je člověk v nějaké svízeli. Začíná nemoc, obtíže a „pacientka potřebuje ohledy a pomoc“. Hlasitě to dává najevo. Takto to paní Maruška vysílala do svého okolí. Ale protože za roky bolestí okorala a začala nenávidět lidi a svět, pomocníky a slitovníky přesně tím odrazovala. A nakonec odradila. Zůstala v asi malém domečku či bytě úplně sama a nikdo k ní nechodil, ona nevycházela – chápete to? Sama si zavinila, že zůstala sama jako pes. Hůř jako pes: psa někdo musí krmit, napájet, venčit. A pak přišel listopad 2008 a dostala šanci na operaci. Potkala mne, jako osamělou ji dopravili hned do rehabilitačního ústavu v Hrabyni.

I tam jsem ji sledovala. Snažila jsem se ji zatáhnout do společenských her, které tam měli a kde jsem zorganizovala skupinku, která hrála normální nenáročné hry, ale taky takovou tu ekonomickou složitou, kdy jste museli investovat a vážit, kam dát hodnotu, abyste vydělali. Občas se mi tam podařilo chrchlající a láteřící Marušku dostat. Nehrála a měla tendenci odejít (oni si hrají a já tady zbytečně sedím). Vím, že jsme zůstávaly poslední, seděly při zhasnutých světlech (ona to tak chtěla). Snažila jsem se ji vytahovat z depresí. Byl už ale konec jejího pobytu. Subjektivně ještě byla neschopná, ale dny vypršely. Musela domů, do samoty.

Pamatuju se, jak nevěřila mým slovům, že bude jednou (někdy, do konce života…) sama chodit. Že dojde před dům, že dojde k mladým těch 200 metrů do mírnýho kopečka. Dula jsem do ní optimismus, naději a zlobila se na ni pro tu nevíru. Ono vracet se do podmínek, ze kterých odešla, bylo určitě neradostné…………… A najednou ji mám vedle sebe!

Co jsem za chvíli našeho nynějšího setkání postřehla? Volali ji dřív než mě. Viděla jsem teď už 83 letou štíhlou ženu v nepadnoucích kalhotách, ale hlavně:

sice o francouzkách, ale šla sama a lehce!

Když se vrátila, stačila mi jen říct, že před osmi týdny ošklivě spadla. Naštípla si pánev, zlomila žebro – prostě ošklivě se pomlátila. Při její nevíře v doktory šla za pomocí jen jednou a od té doby se doma trápila. Ale hlavně co mě potěšilo – vzpomínala, jak jsem ji drbala pro zlozvyky. Ale – jak z našich sezení potmě v Hrabyni pochopila, co dělá špatně. Uvědomila si, že svým chrchlotem, hrozivým dávivým kašlem, prd*ním a blbou náladou si odradila lidi. Já jsem jí dala naději a přesvědčila ji, že se doma obslouží, že vyjde jednou před dům či byt, že postupně ujde těch kritických 200 metrů k lidem a hlavně: že je z nejhoršího venku. Že jí odpadla potíž zdravotní. Že zákon a předpisy jí zajistí buď pomoc úřadů a institucí nebo přímo dětí a rodiny, známých. Ale ona pochopila i to hlavní: že je už nemusí a navíc NESMÍ ODRAZOVAT svými nechutnými projevy. Stačila mi říct, že si zakázala i v soukromí ty chrchlačky a další nechutnosti. Už nebylo proč – bylo jí líp. A pokud chtěla k sobě přilákat lidi na popovídání, nemohla je „oblažovat“ vším tím, co lidi štve. Když už nebylo potřeba.

Teď mě zavolali do ordinace. Paní tam ještě seděla. A nastojte, vítala mě úsměvem. Ona ho za ty uplynulé roky eště moc neumí, ale PŘED LIDMA mi na prstech začala vyjmenovávat ony nechutnosti, které už zapomněla. Chudé prstíky zalamovala, jak počítala, co dělala sama sobě, okolí, mně i všem. Docela hlasitě se mi přiznávala, že už NE…, NE…., NE….., NE…. . To už nebyla nevíra, ale hrdost! Nebyly byste nadšení z takového zlepšení života člověka?

Je už i statečná: k ošetření takto aktuálně bolavá přijela do Třebíče AUTOBUSEM! Bydlí někde nedaleko, musím vylustrovat zápisky ze záznamů té doby a zkusím si za ní zajet přímo, nebo jen zpovzdálí se potěším, jak se člověk může zvednout. Když je mu pomoženo a následně sám chce.

Čím končím? Radostí ze setkání. Z toho, jak je dalšímu člověku líp. Neskromně si myslím, že k rychlé vstřícnosti pana primáře a jeho sester přispěla nějaká červená pochvalná hvězdička u „nejvyššího statistika“.

Tento příběh má aktuálně konec. Není to typické vypravování Šeherezády bez konce. Mě láká poznat pokračování jejího příběhu, ale teď mám zrovna starosti i radost z nadcházejících setkání s milýma lidma. Ale slibuju si – zkusím se za ní podívat

Kitty

P.S.: Článek spojuje 3 časové úseky. První v roce 2009, druhý s tímto setkáním v roce 2014 a dnes už jsem jen upravila případné nepřesnosti. S Maruškou jsem se nesetkala, ale jsem si téměř jistá, že si změnila život a život ji přijal mezi její lidi... ☺ ♥