Jedu na scuk do Litvínova - z 11. 9. 2017

Bylo 11. září 2017 a já jsem se vydala na cestu na scuk do Litvínova…

Tentokrát jsem celou cestu zvládla autobusem. V tom byla i nervní pasáž „přesunu“ metrem, abych se na konec dodrncala tramvají. Na její konečné mě čekala moje dočasná „bytná“. Značně nervózní, protože jsem dorazila o hodinu později. Proti jízdním řádům. Zařádily si místně nastalé přepravní okolnosti

Z domu na cestu mě hodil hospodář autem. Naštěstí místo v dálkaři do Prahy bylo a jela jsem jako po másle. Na nádraží Florenc. Tam jsem po vystoupení z autobusu zapomněla na kabelu na kolečkách – ale jen na pár kroků. Řidič ještě ani nezavřel zavazadlový prostor. To jsem tedy zvládla

Další etapou byl přesun na zastávku autobusu Hradčanská. V jízdním řádu celé cesty byla před spojem do Mostu poznámka: „Přesun asi 30 minut“. Z piktogramu v jízdním řádu jsem naivně usoudila, že přesun se bude dít pěšmo. Proto jsem zvolila jako obutí osvědčené a vyšlápnuté farmářky – abych těch 30 minut zvládla spíš poklusem. Chachááá – ono je to míněno, že se znalý cestovatel přesune METREM! Pomocí berliček informačních center jsem to zvládla téměř bez ztráty květinky. Co na tom, že jsem v pospěchu volala na nějakého příchozího o informaci, kudy tudy kam a vlastně jsem tím neztrácela čas. Naznačili délku úseku do odbočení, kudy a kam jakým eskalátorem, kde hledat konečné „modré sloupky“ zastávek autobusu do Mostu. Naznala jsem, že modrý autobus uprostřed modrých sloupků bude ten pravý a očima i máváním ruky jsem zdržovala řidiče, aby mi neujel. Bylo to o fous – podle jízdního řádu. Správný autobus už asi odjel a tento mi nechal čas na vychladnutí – jel za čtvrt hodiny

Jel. Ano, jeli jsme jako „takle jezdí páni z města, utíká jim pěkně cesta„. Míjely plánované zastávky až do okamžiku, kdy jsme se zašprcli v koloně před opravovaným mostem u Kotouše. Autobus tam nabral víc jak půl hodiny zpoždění. Měli jsme usmívavého šoféra – po popojetí otevřel dveře a vystoupil si na cígo. Po minutě zase jako „jojo“ nahoru, popotáhl káru s námi a zase ven. Ten má asi velkou spotřebu půlcigaret – v pracovních dnech budou ta zpoždění u opravovaného úseku pravidelná! Já jsem jen poslala SMS – „stojíme v koloně“

Původně jsem tím autobusem měla jet do Mostu a odtud tramvají. Mě vyděšenou a udýchanou ovšem šofér přesvědčil, že mám jet rovnou do Litvínova, páč tam měl konečnou. Zacálovala jsem až na tu konečnou. Pak mi začal v odpovědné mysli vrtat červíček – měla jsem jet jen do Mostu a odtud tou tramvají. Než jsme vyjeli, zkonzultovala jsem situaci s bytnou Alkou. Prý nevadí – ta stejná tramvaj mě teda nabere u nádraží v Litvínově, pro dokončení jízdy to nemá význam.

Ještě do tramvaje zvoní telefon: „Kde jste? Nebloudíš?“ To už jsem v dálce viděla konečnou a na ní povědomou tvář – s modrými šik brýlemi. Už nejistě mávala, ale po vystoupení určitě neměla pochybnost. Harmara s batohem a kabelou na kolečkách! Našly jsme se!

Potom mě vedla jako bejka – nekoukala jsem na okolí, ale na nerovné chodníky. Prásknout sebou na druhým konci republiky by nebyl dobrý začátek! Taková křehká osůbka by mě asi ani nezvedla

Dojela jsem. Odpoledne jsme došly k nedalekému „koldomu“ (kolektivnímu domu), kde jsem se mohla rozhlédnout po okolí z jeho střechy. Sám správce nám dal výklad o historii i o litvínovském společenském životě. Naposledy před námi tam prý byl pan ministr financí Babiš, který shora viděl, kam až dosáhne těžba, pokud se prolomí těžební limity. Slavný předchůdce na střeše koldomu

Po vycházce ke koldomu už se nedělo nic zajímavého. Večer s povídáním, včasné zasunutí do postele. Dobře jsem se vyspala – do růžova. Očekával nás můj druhý den v Litvínově. Den setkání s blogovými přítelkyněmi – pokud už nepřijde nikdo další

Kitty