Sobotní poledne bez oběda - článek ze 17.8.2013

Dokončovala jsem oběd, když se ozvalo volání o pomoc…

To je naše sebevražednice

Pepíno vzrušeně volal, jestli vím kde je Terezka. Nevěděla jsem, přesto mě jeho tón vymrštil od dováření polívky. Zhasla jsem plyn a vyběhla ven.

Stál a mával rukama. Potom se otočil a ukazoval do stodoly. A prý, že na Terezku spadly trámy. Na nebezpečí reaguju rychle. Vběhla jsem do stodoly a uslyšela Terezčino fňukání v části plné starých střešních trámů a latí. Vím, že Pepíno občas hromoval, že ve slámě dělá tunel a prohrabává se kdoví kam. Dnes ale padla kosa na kámen

Zvuk kníkání a dokonce štěkání se ozýval pod největšími trámy, do výšky zaházenými latěmi. Ona normálně neštěká, to už muselo být hodně zlé. Zvážili jsme situaci. Snad se dá ještě nějak přivolat. Asi se dostala do úzkého místa, nemůže dál ani zpět a dokonce se na ni mohly svézt trámy. Ale zatím se ozývala.

Bez rozmyslu jsem začala odhazovat latě. Měla jsem v úmyslu je odházet, abychom se dostali ke trámům a mohli posoudit, kudy se k ní dostaneme. Případně je nějak uvolnit. Bylo ale nebezpečí, že se trámy hnou a to by bylo hodně zlé. Házela jsem latě a Pepíno se zatím snažil živočicha přivolat. Reakcí na můj hlas ale bylo ještě hlubší zalízání feny. Dala jsem si zákaz mluvení a házela jak o život. Přitom jsem slyšela pochybovačný poznámky, že s trámama stejně nehneme, protože je jich tam ze dvou střech. A prý abych si šla dovařit oběd a nechala to tak. Stejně se odtud živá nedostane. V prvním momentu jsem opravdu mínila odejít, protože se mi zdála situace pro mě samotnou neřešitelná. Pepíno stál vzadu a jen brblal. Nakonec to zavinil on, protože když mi řekl, že si Tereza hrabe ve slámě tunel na zahradu, dala jsem mu příkaz už ji tam nikdy nepouštět. Jenže dnes tam vběhla se mnou, aniž jsem si toho všimla; a přišel na ni až on, když nesl králíkům pití.

V zoufalství jsem jí stříkala do čenichu Biolit a intim, aby před pachem vycouvala. Nešlo to, byla tam uvězněná. Nezbylo než uvolňovat a přemýšlet, jak přeskupit další hromadu latí, abychom uvolnili střed hromady. Fenu bylo pořád slyšet, to nás povzbuzovalo. Nakonec jsme přišli na zaházený žebřík pro pokrývače. Dostali jsme se k němu a oba pak pajcrem jsme zajistili polohu trámů a pomalu je dostávali od sebe. Pak jsme ji uviděli. Byla zasunutá pod vratkou fošnou. Pracně jsme tam nastrkali krátké latě křížem přes sebe, aby zabránily posunu trámů. V mezeře se objevila psí hlava a její křik ustal. Nakonec se dokázala otočit a postupně se dostala ven. To byla úleva!

Stejně to nemohlo jinak dopadnout, zkušenostmi to jistil hospodář a energií já. Byla bych odházela a odtahala všechny latě a trámy. Nebylo to potřeba. Zatímco já jsem řádila s latěmi, hospodář měl čas na uvažování. Nakonec znal situaci, trámy a latě tam dával většinou on. Dopadlo to tak, že zatímco se Tereza osvobodila, on tam zůstal zarovnaný. Po nestabilním „chodníčku“ z fošen a latí se nakonec dostal ven.

Takový čas kolem oběda bych vám věru nepřála. Teď už budu kontrolovat a dohlídnu, aby hrabání ve stodole bylo FUJ!!! Doufám taky v to, že si zkušenost bude pamatovat

Konec dobrý, všechno dobré. A proč to všechno? To byste neuhodli. Byl tam zalezlý a už mumifikovaný nějaký cizí kocour. Nebo možná i prašivá kuna, která většinou na prašivinu zajde někde v díře. Popravdě – tento tunel začala hrabat už minulá malá Betty. Jenže kam Bettino drobounké tělíčko dolezlo, tam její následovnice labradorka uvízla

Přeju sobě i vám, aby takové trágo kolem oběda mělo vždycky dobrý konec. Ten dobrý konec to mít bude, protože jsem už roky frflala, abychom ty zbytky trámů a latí sřezali a šopu uvolnili pro lepší účel. Nešlo to, nebyli lidi! Dnes latě lítaly jak holubičky a holoubek jen trnul, aby to dobře dopadlo. Hned jak to půjde mu VŠECHNY LATĚ nanosím k dřevníku a to by bylo, aby SE TO NEZŘEZALO!

Kitty