Nadpis značí něco jako hru. To, co se nám dnes doma podařilo, ale hru nepřipomínalo. Spíš něco jako zmatení smyslů. Posuďte sami…
Bereme obědy a k tomu máme tři jídlonosiče. Tři jídlonosiče hliníkové. Vědomi si toho, že někdo upozornil na riziko při vaření v hliníkovém nádobí a tedy i uchovávání hotového teplého jídla v tomto kovu, nově jsme podnikli ozdravné opatření a zakoupili si tři nové různě barevné plastové jídlonosiče, že je vyměníme za ty hliníkové. Nerezové sady jsou rozměrově větší a tedy by se nevešly do chlívečků nosiče jídlonosičů, ve kterých jsou předpravované k naplnění chutnými obídky. Tři jídlonosiče jsou proto, že jeden čeká v ZD na naplnění druhý den, druhý odebereme plný a třetí přineseme při odebrání tohoto oběda na další den.
Dnes nastal čas jít pro oběd a můj nejobětavější, chtivý oběda, se mínil vydat pro teplou krmi, právě přivezenou z vývařovny. Při tom musí vzít ten poslední a nezůstane tedy v zásobě žádný. Je to trochu složité, ale má to systém. Neměl mu tam zbýt žádný jídlonosič, jenže… jeden mu tam přece jen zůstal. A teď začalo strategické uvažování, kde se stala chyba.
On se domníval, že tedy dneska oběd nedostaneme, protože jsme v neděli nedali nádoby. Nedělní nádoby jdou v pondělí po obědě na úterý a tedy pokud bychom v tu neděli zazmatkovali, neměli bychom dnes oběd. Jenže oběd dnes – v úterý – v pořádku donesl. Poznáte, jakou jsme tedy udělali chybu?
Přece jen vám napomůžu. Vyjděme z toho, že jsme v neděli jídlonosič dali a tedy v úterý oběd dostali. A jestli v úterý máme DVA jídlonosiče, tak jsme si v pondělí přinesli oběd, ale nádoby jsme tam nedali . To by se při dobré paměti stát nemohlo. Ovšem stalo se to. On totiž můj nosič obědů (včera bylo náledí a to já z domu nevystrčím ani nos) chudinka ťapkal pro obídek hned jak dometl před domem a nevzal si jídlonosič, který měl vzít a nechat ho v králíkárně (jak říkáme boudce na jídlonosiče) na zítřejší odvezení. Oběd vybíral nesoustředěný, protože se tam potkal s paní informátorkou a kamarádem ze ZD . S oběma probíral světoborné události z naší obce, ty se snažil zapamatovat, aby mi je ještě za tepla mohl vyslepičit. No a ušlo mu, že má nahlásit na odnesení ten dlužný jídelňák…
Tuším, že v tom nemáte příliš jasno. Ale – přece je to tak jednoduché. Jak ten můj uvidí babu, tak zkrátka nevidí neslyší, i když je jí osmdesát. A s chlapem musí přece probrat, co je hrozně důležitého, aby mohl potom odpovědět na moje zvídavé dotazy. A při tom přece nejde jen tak vnímat nějaké nádobí!
Nezbylo chudákovi než vzít jídelňák do kabely, nastartovat araba (velociped) a hrnout do ZD dát do kutloušku jídlonosičů ten náš. Stejně se tam ten náš skoro bál, protože hodně lidí teď v zimě na dědině zabíjí a mají svoje špek a uzené, a taky dalších řada se dala do odebírání jídla z hospody. Je dobré, je ostré jako z hospody, ale na tu naši vývařovnu nemá. Nedělají peciválky s mákem!!! a vynikající cibulačku!
Já nejsem strategický typ. V rychlosti bych to dohromady nedala. Mně dělá potíže spočítat, kolik mám chtít za plato 30 vajec. No, to vlastně dohromady dám, ale už dvě plata a nějaké dopočítání dluhu z minula, to nedám! Faremní matematika mi nejde stejně jako matika ve škole – a to mám několik středních a dvě vysoké školy! Ty mám proto, že tam po nás matiku nechtěli. Ironií osudu bylo, že jsem v době svého zaměstnání musela doučovat svoje učně zrovna té matematice. Ale to bylo podle mě něco jiného – stačilo si prostudovat látku předmětné lekce a dělat chytrou. Jako to dělají učitelé. Oni taky při výuce nemyslí, jen vědí něco o něco dopředu.
Tohle byla těžká práce i tak, pochopit v rychlosti jak to je a teď ještě vysvětlit, jak to být mělo a nebylo. Ale jídla v těch nádobách jsou většinou mňam. I když vlastně jen málokdy je ochutnám – pořád jím podle svého systému a NEPŘIBÍRÁM kila. A nezávidím… I když… ty peciválky…
Žádné komentáře:
Okomentovat