Loupeš?

Včera se nám stala příhoda, kterou vám dnes prásknu. Včera jsem totiž ještě bolestivě rozjížděla můj psací zahlcený motor, dnes už je to o poznání lepší a i trochu humoru můžu přidat ze včerejška…

Loupala jsem ořechy, mořila se s množstvím červavých a černých potvorných plodů. Letos těch ořechů bylo málo a tak všichni červi museli do těch pár, co se urodilo a podle toho to vypadá.

Měla jsem tam řadu nádob – desku pod kovadlinku na rozbíjení těch nejtvrdších, misku na rozbité, misku na vyloupaná jádra, větší misku na skořápky a největší pernici na zásobu ořechů. Můj nejmlsnější seděl bokem ke mně a skoro se ztrácel za nádobami. Jen občas jsem uslyšela lusknout rozlousknutý ořech… a najednou mě napadlo, že ořechů v misce na jádra nepřibývá. Blikla jsem na něho a on pěkně soustředěně louskal a s jádry šup do mlsné pusy. Tak jsem se jen tak nevinně zeptala:

„Louskáš?“

Co nastalo, to jsem mohla (měla) předvídat. Z uvolněného sedu u stolu a soustředěného pohledu bleskem přešel do přihrbení, pootočení těla a zakuckání. A okamžitě slyším:

„Louskám!“

Nic víc nezaznělo. Co k tomu dál říkat? Louskal – věta oznamovací. Konstatování pravdy. Já bych byla ta poslední, kdo by mu vyčítal, že si svoji bohatou stravu doplní ořechy. Má tam svoje od sestřenky Mařenky, ty si asi chrání, a tak trošku zahyenil na cizím.

Louskal…

Přející Kitty