Dnes ráno, hned po příchodu do obýváku a ještě v přítmí, než vytáhneme okenní rolety, jsme uslyšeli krátkou ránu a zvuk, jak něco padá. Zahledala jsem v lustru, měla jsem za to, že mohla vybuchnout úsporná žárovka. Tam však jsem nic neviděla a tak jsem lustrovala dál. Nakonec jsem vytušila na zemi vedle televize průhledný předmět a už jsem byla doma… Dnes hned ráno ještě za tmy jsem na své zahlenění donesla nahoru do obýváku taky jitrocelový sirup, aby podpořil vykašlávání. Byl v malé zavařovačce s plastickým víčkem. Vlastnosti této tekutiny už znám. Totiž – jak i trošičku začne kvasit, tak vyrazí víčka, kdyby byla klasická kovová, natož tahle plastická z PVC. No a to byl děj k té ráně – víčko vyletělo a udělalo „bum!“. To jen tak na úvod…
A teď uvádím dnešní ranní situaci, která se týká nadpisu. Sedím u snídaně, naproti mně moje druhé lepší Já, upije čajíčku, zaškaredí se a slyším očekávanou otázku:
„Co to je?“
Očekávala jsem tuhle otázku. Čas od času ukutím na snídani podle potřeby i nějakou bylinkovou specialitu, dnes čajík. Ještě za studena jsem tam dala hrst plodů černého bezu, pár podrcených zrnek ostropestřece, zahřívala a do vařícího přidala hrst slupek z jablíček a hrušek. Když to zavřelo, nechala jsem to 15 minut stát a pak nalila do čtvrtlitráků, kde už byla tak půldeci mého jitrocelového sirupu. Tušila jsem, že tenhle nápoj není z těch nejchutnějších ani dokonce nejvoňavějších. I jmu se ruče vysvětlovat mému ušklebenému protějšku:
„No, jsme zahlenění, tak jsem tam dala černý bez, ostropestřec, šupky z hrušek a jablíček a do hrnků ten jitrocelový sirup. Není to moc chutný, ale zdravý!?“
Šklíbí se dál a tak připomínám:
„No, no, je to lepší než tvůj fujvýluh z divokýho česneku…“
Vím, o čem mluvím. Každý rok nadusá do blízkého lesa a natrhá kabelu listů divokého česneku. Já to dávám do jídla i jen tak na chleba, jak jen to jde (je to zdravý a posiluje) a on si toho naloží do lihu z lékárny podle předpisu. Jsou toho obvykle dvě sedmičky zavařovačky. Nechá to tam hezky dlouho a pak to „užívá“. To jeho užívání spočívá v tom, že se toho notně napije a pak prská, kašle a chrchlá a line se od něho (ne)libá vůně česneku. On to totiž nescedil, nabere do pusy hodně toho zelenýho fuju, pomele v puse, vysaje a vyplivne. Pak chvíli kucká a jak popadne dech, tak brumlá – no ale je to jeho a je to zdravý a on to ví líp!
Tak jak jsem připomenula výluh z jeho česneku, ještě nedůvěřivě zhlédl podezřelou tekutinu v hrnku a aby se neřeklo, tak to uznal a já slyším polohlasem:
„Je to jako nějakej vyhnilej džus…!
Tím to bylo odbyté. Ještě dostal vysvětlení ke dvěma předloženým doplňkům stravy, že je to dvoubarevná tobolka na nehty a pilulka s ostropestřecem na játra ještě po Kitynce. Ty nám předepisoval veterinář na její namáhaná jatýrka, draho jsme to kupovali a sami si to odepřeli, a teď po jejím odchodu to budeme muset využívat sami. Dávám to jen občas – jako lék. Tak si to lupl do pusy, zapil dnešním čajíkem, zaprskal a uznal, že teda potřebujeme odhlenit. To bylo moje veliké vítězství, že už se ke mně nedonesly další protesty. Mimo:
„No když je to po Kittynce…“
a další veškerá diskuse ustala. Lapl rádiovku a odkvačil na poštu, aby neprošvihl termín nákupu osmisměrek pro mě – jako každý měsíc. Jsou v nich totiž rady, co a jak s bylinkami…
a on ty rady nasává jako houba. Pak dělá machra…
Bylinkářka Kitty
Žádné komentáře:
Okomentovat