Dobrý? Chutná?

Každý všední den si odnášíme v obědníku obídek z námi pořád chválené vývařovny. A ve dny sváteční nebo o víkendech vařím mému nejmlsnějšímu příteli já. Ráda, podotýkám. A on to zase rád papká…

Mám trochu jiný jídelní režim jako on. Já jím podle mého jídelního režimu a on může spapkat všechno. Už jsem řekla, že vařím ráda a racionálně. Občas experimentuju s obsahem i formou, takže mi taky řekl, že kdybych to podala chlapům na dědině, bylo by to obratem na stropě. Dotud je to v pořádku.

Jsem ale ženská. Taky bych ráda někdy slyšela pochvalu za ledacos a zvlášť za připravené a s láskou naservírované jídlo. No a životem poučená jsem tedy přišla na to, že když se nepochválím sama, tak se načekám!

Od jisté nedávné doby je to u nás tak, že můj nejfajnšmekrovatější strávník dopapává obídek nebo večeřičku nebo cokoliv a já myslím na pochvalu. Než polkne poslední sousto, tak se mu dostane otázky:

„Dobrý?“ nebo jako obměna:

„Chutná?“

Ptávala jsem se dřív i další otázkou, ale teď už se jí vyhýbám. Zněla jako:

„Máš dost?“

Už ho mám tak vycvičeného, že ještě s plnou papulkou horlivě odpovídá nebo kývá a na moje položené dvě první otázky zní logická odpověď:

„Jo“ to ještě dožvýkává, nebo „Ano“, když utírá zbytky po krmi.

Tou třetí otázkou se už delší čas neptám. Zajedno by mě stejně strategicky neslyšel, protože je to óbrjedlík, a za druhé si stačí sám. Dnes už se přece jen retýruje, ale byly taky doby, kdy se po jídle strategicky nenápadně zvedl a ze zásobní nádoby se obsloužil sám. Už jsem o tom taky psala – po nějaké chvíli jsem uslyšela jemný cinkot v pernici bramborového salátu, celým tělem kryl předmětnou pernici a tiše se činil jako o život. Když jsem přece jen zjistila jeho dojídání, rychle ještě utrhl dvě tři lžíce a přitom s kuckáním vysvětloval, že to jenom zarovnává…

Neznáte to z domu taky? Navíc teď už ani nevyčítám, že mi „zvečeřel“ část jídla, kterou bych ráno dala do pomazánky…

P. S.: Dnes jsem opravovala váhu, na které se vážím, a musela jsem ji vzít do obýváku, abych na opravu líp viděla. Géniové výrobci jeden kontakt na tužkovou baterii nalepili víc dolů a pružina za baterií druhý konec baterky vyhodí z kontaktu. Dnes jsem to spravila tak, že jsem mezi poslední dvě baterky dala složený papír a ten dotlačil onu „skákací“ baterku do držáku, který tam na to je. No a proč to říkám? Protože se naklonil nad ukazatel nahozené váhy a komentoval pro mě libé číslo sloganem:

„Už vidím, jak tě to vyzmizíkuje!“

Je to spravedlivé. Já sice spíš nejím než jím, ale on roste do šířky a závidí! Nebo se to jenom diví? Co myslíte?

Kitty