Teď při uklízení špinavé kuchyně mě tak napadlo, kde jsou kořeny toho mého mnohdy šťavnatého a někdy i naivního uvažování a psaní o životě na dědině, na farmě a tak různě. Fakt, že jsem si to pro sebe zformulovala, mě málem skolil z těch schůdků. A tak jsem hned zde (tím končí dnešní úklid, nebudu přece filosofovat na etapy, ne?). Celý obsah toho všeho jsem si vtělila do tří slov s pomlčkami v nadpisu. Ono toho asi bude víc, ale teď to vidím takto…
Mám nápady a taky píšu o věcech, které mému starému věku jakoby nepřísluší. Osobně se necítím stará a opotřebovaná, vůbec ne pesimistka a za svoje úspěchy v celém svém životě i teď s vervou bojuju. (Smutek z neštěstí v posledním půlroce mě ale skolil nepřipravenou). Ze slabostí si mnohdy dokážu dělat srandu (jak jinak to trefně slušně říct?) a někdo si myslí, že ten zlehčující obsah přísluší pouze týnejžrům! Co však naplat, je to ve mě a nedělám obsáhlé zkoumání, jestli se to hodí nebo nehodí ke „staruše“. Když mě něco napadne a kouká z toho legrace nebo lehčí poučení, klidně sednu a hodím to do článku tak, jak mi to slina na jazyk přinese. Snad neurážím útlocit a když se náhodou jedná o někoho konkrétního, tak víte zainteresovaní, jak ještě zatepla se snažím dobrat se vašeho názoru s ujištěním, že pokud to bude nějak „ee!“, tak to upravím. To by tak bylo k tématu „stará“.
K bodu „městská“ snad tolik. Na dědinu jsem se dostala k mé nynější lásce až tak v pětačtyřiceti a to jsem pak ještě deset let každý týden v pátek sem a v neděli domů dojížděla, protože jsem byla zaměstnaná. Než jsem práskla do stolu a opustila své životní poslání a manžela (ale to je jiná etapa, ten mě stahoval do malosti a pesimismu). Předtím jsem v dětství žila taky na větší dědině a z té doby mám praktické návyky a vědomosti, ze kterých teď těžím. Jenže jako dítě jsem si toho logicky moc nevšímala. A pak zase až do odchodu nastálo sem na dědinu jsem žila v panelácích v malém městě. I když – zase i když – jsem přitom jezdila pomáhat na dědinu mýmu strýcovi, který měl dobyteček a taky velkou zahradu a v ní si liboval, jenže sám na všechno nestačil. Víkendy byly jeho a nakonec i vědomosti a zkušenosti z dědiny. Tolik tedy k „městská“.
A „náplava“? Logické , už jsem o tom vlastně psala to všechno předtím. V podvědomí cítím, že sice jsem už dlouho zde (světe div se – dvacet roků se známe a máme rádi), ale podstatu života na dědině lovím postupně pokusem a omylem. A zde je asi jádro pudla. Něco se mi stane, já „nějak“ zareaguju a ono to není ono. Naštěstí většinou rychle zjistím, jak to je a hledám rozluštění, jak to napravit. Hledám poctivě, nejprve logicky u mého nejzkušenějšího, ale ten mě často doběhne a jsem za blbce. Já to ale klidně přiznám, jde přece o jádro věci a taky mnohdy o rychlost. Z těch ptákovin, kterých se mi nadělal a já na to naletěla, dodnes blogově žiju!
Tak když neuspěju, spěju za kamoškama sousedkama, Mařenkou, sestřičkou a netem – v pořadí většinou takovémto. O tom nebudu psát romány, je to jasné. „Nejsem blbá, jsem jen stará a náplava, kapišto?“ se stalo mým mottem. Co k tomu víc říct?
—
Tak mě teď napadá – píšu o tom a vlastně ani nevím, jestli to někoho zajímá! Máte to někdo taky tak? Pak si žijete dobře, máte se rádi a snad máte taky co říct jiným. Já to tak cítím – ale raději jsem slezla z těch schůdků, abych nevypadala moc „vysoce chytrá“ jako naše poslanci…
Kitty
Žádné komentáře:
Okomentovat