Milé setkání po letech - z 29. 7. 2016

V neděli 24. července 2016 se v Adamově sešli bývalí učni vietnamské národnosti s pozvanými českými pedagogy. Byla jsem mezi pozvanými a velmi ráda jsem se setkání zúčastnila…

Jedna z mnoha fotografií účastníků setkání

Jiřinka v modrém kostýmku a Martin ve žluté kravatě – opět ve středu dění

Po dramatické cestě přívalovým deštěm s drobnou nehodou, objížďkami a kolonami jsme dorazili na místo setkání s časovou rezervou. Proto jsme napjatě sledovali přicházející účastníky z české strany. Někteří se hodně změnili – není divu, po 40 letech od příjezdu prvních Vietnamců do učiliště Adast Adamov v Adamově jsme nikdo nemládli. Těsně před určeným časem do parkoviště najelo několik aut s vietnamskými účastníky. To bylo radosti! 

První akcí bylo samozřejmě vítání. Hlahol provázel předávání kytiček, hlahol zněl při focení různých skupinek. Každého si nás odchytil někdo z našich „učňů“, kteří k nám kdysi přijeli z jazykového střediska v Divákách (skupina 10 žen a 10 mužů) a další skupina 10 mužů z výuky češtiny v nedalekém Blansku. Teď už mezi námi nebyl odstup jako býval v době jejich učení na soustružníky a zámečníky. U nás jsem jim vybrala k jejich vietnamským česká jména – tak to bylo tehdy zvykem.

Tentokrát nás vítali hlavní organizátorka Jiřina (Kim Dung) a její „pobočník“ Martin (Nguyen The Tuoi). Dalšími účastníky z řad vietnamských „učňů“ byli Luboš a Radim (přijeli z Německa), Oldřich, Luděk, Michal, Lidka – společně s nimi přijeli jejich manželé, děti a už i vnuci. Není divu – dnes je většině z „našich Vietnamců“ kolem 60 let!

Po společném focení jsme přejeli před bývalý internát strojírenského učiliště Adastu Adamov, kde se najednou objevil červený transparent – s dvojjazyčnými nápisem

Šikovní, že?

My Češi jsme tak schopní se akorát sejít, fotit a rozejít

Nato jsme v úpalu a parnu přejeli do adamovské restaurace Větrník, kam každý rok já přijíždím na scuka se spolužáky z devítiletky. Zde nám „ubytovali“ krásné vítací kytičky ve vázách a rozsadili ke společnému obědu. Nás pedagogů tam bylo „nad jedenáct“, vietnamských přátel- bývalých učňů „nad osm“. To „nad“ znamená, že ač jsem pečlivě obcházela všechny se žádostí o kontakty, možná se mi některý z účastníků v přelívajících se skupinkách ztratil.

Nebyl jen společný oběd. Luboš jako správný německý podnikatel a zde spíkr postupně všechny natáčel na jakousi tu chytrou desku a nahrával doprovodné představování, kterého se ujala Jiřinka. Jak nás jmenovala, tak se někdy ozval hurónský pokřik až řev, když oni dva vzpomněli na společné zážitky z doby jejich pobytu. Nebyla o ně nouze: přijeli k nám coby fronťáci hned po ukončení vietnamsko-americké války (prvních dvacet), my jsme s takovou formou výuky neměli zkušenosti, společné kontakty byly mnohdy „průzkumem bojem“. Přežili jsme všichni a teď se na některé dobrodružné zážitky dobře vzpomínalo. Rozhodně to byli učni, kteří tehdy měli výborné studijní výsledky – pokoje měli oblepené čtvrtkami se vzorečky a různými jazykovými poznámkami. Tehdy učilišti podstatně vylepšovali známkový průměr

My čeští pedagogové jsme taky dostali slovo. Každý z nás nějakou příhodou připomněl společně strávený čas. Bylo zajímavé, jak rozdílně jsme po letech hodnotili společné příhody. O smích a niterné výpovědi nebyla nouze. Navíc – každou chvíli nám před oči přistrčili jejich tydlifóny či ty chytrý desky a mohli jsme slyšet pozdravy dalších Vietnamců z různých zemí i přímo z Vietnamu. Zde se hlavně uplatnil Skype – mně ale vadilo, že jsem neviděla tvář zdravícího, ale svoji upocenou a neučesanou hlavu. Bylo opravdu horko – tak i tak. V jedné chvíli jsem měla před tváří TŘI TYDLIFÓNY a všichni najednou mě zdravili. Docela napínavé

Nakonec nám řekli, že by podobná setkání chtěli pořádat každý rok. A taky zvali do Vietnamu. Slíbila jsem, že zruším cestu do nebezpečné Tróje a raději si zaletím do Vietnamu. Cesta tam a zpět stojí 15 000 kaček a o nás se prý tam postarají. Mám trochu obavy, abych od některých z nich nebyla profackovaná – coby vychovatelka „mužů“ jsem fronťákům třeba zakazovala (musela) kouření, zatímco jsem na služebním pokoji na stejném patře sama „foukala“. Když mi to jejich velitel Milan (věkově skoro stejně starý) vyčetl, ze dne na den jsem přestala kouřit svý dvě Marsky denně a dodnes jsem si nezapálila. Mě teda Vietnamci vychovali!

Ještě sem pro zpestření dám jednu žánrovou fotku z posezení u oběda:

Martin „perlí“, Jiřinka konečně zasedla k obídku

Co říct nakonec? Bylo to pohodové setkání, takové by mezi přáteli mělo být. Každá z fotek, kterou jsem nafotila já nebo můj hospodář, ukazovala zuby v úsměvu. Naše, jejich, hlavně když jsme v dobrém spolu pobyli a nepobili se. Je obdivuhodné, jak byli všichni i po letech schopni se běžné česky bavit. Luboš, žijící a podnikající v Berlíně, halasil vietnamsky, česky i německy a byl schopný tlumočit i pozdrav Vietnamky Alenky z Anglie. Ta na rozdíl od našich „hostitelů“ česky zapomněla a hútorila už jenom englicky. No – ani my Češi jsme taky česky nezapomněli

Video z chytré destičky uvidí ostatní „naši“ vyučenci ve Vietnamu i v dalších zemích, kde ostatní zakotvili. Snad nás „prodají“ i do svých médií. Hlavně se těším na pasáž, kde slibuju, že do tří roků přijedu zase já do Vietnamu. Teda – budu-li zdravá a pojede-li tam ten správný vlak: ráda totiž na scuky jezdím vlakem

Konec dobrý – všechno dobré. Kdo jste dočetli až sem, děkuji za vytrvalost. Dnes to není můj nejdelší, ale ani nejkratší článek. Zato se v něm pěkně vzpomínalo. Až na to, že fotek, kde jsem vyfocená, není moc. Typické – fotil hospodář

Všem, kdo jsou zvaní a setkávají se s přáteli, nemusím povídat, že budu dlouho vzpomínat. A z Vietnamu nezapomenu přivézt víc a použitelnějších fotek

Dobrou noc všem svým čtenářům a přátelům přeje

Kitty

P. S.: Ale no tak jo, na všeobecnou žádost komentujících sem dávám fotku, kterou jsem si pojmenovala „se staruchou Kitty“. Fotka se mi nelíbila pro zachycenou moji podobu, tak jsem ji nedala do článku. Stačí moje maličkost na titulce – jsem tam nahoře třetí zleva (zase jen vzadu nakukuju). A zde je tedy ta vyžádaná fotka; mám na ní kytku – heč!

Kdyby někdo nevěděl – zde jsem nahoře teď druhá zleva

Co už nadělám – roky a kila nedělají pěkná těla