Diviznačka : Scuk s Vierkou-Latrynou u nás

On to není echt scuk s blogery jak ho chápu a provozuju já. Blogerka k nám přijela jen jedna, však čtěte dál…

Moje fotografie a grafický podšprajc samotné Vierky-Latryny

Ji i mne snad poznáte a ten úplně vlevo na fotce je onen „mág“, Vierčin manžel, druhým mužem je můj hospodář

Co mám povídat. Jela jsem týden předtím do Bratislavy k přeinstalování Win 7 na Win 10. Dopadlo to špatně a jak, to se dozvíte v dalších článcích. Takže nezbylo, než za poškozený NB koupit nový. Vybráno ihned a dostala jsem befel, že ho bude potřeba zprovoznit a doladit přímo u nás. Určený termín: sobota 7. května 2016 – to pro historii

Byl to krásný den, po poledni se u našich vrat přihlásili hosté. Vierka v černém Nisanu a její muž, očekávaný „mág“. Vierka celou cestu řídila, ale únava na ní nějak znát nebyla. To už byla snesená z půdy domu echt nová dřevěná lavička, hospodář ji postlal prošívanou kapnou a místečko většiny posezení venku bylo hotové. Stravovali se u nás a jasně: když jsem se chtěla předvést, tak šlo hodně mýho vaření šejdrem

V sobotu po obytování v penzionku hned vedle nás se Vierčin manžel usadil k mému novému stříbrnému ASUSu a „ladil“. Chystal mi mého nového mazlíka přímo na tělo v našich podmínkách. To vlastně i s mým následným zasvěcovánín trvalo celou sobotu. Měl to připravené a jen jsem koukala, že zachráněný obsah zasadil do nového stroje tak šikovně, že teď někdy zapomínám, že to není můj „starý NB“. Jo vlastně – má velkou chybu (ten nový); má na místě klapky „END“ klapku pro vypínání NB. Takže při psaní klidně ze zvyku chrámnu na „zpět“ a ono mi to mazlíka vypne. Tohle aby čert vzal! Ovšem – musím „se učit, se učit, se učit“

Neděle padla na záchranu a obnovu mnou „zaseknutého“ starého PC, který jsem před časem věnovala hospodářovi. Moje chyba byla v tom, že jsem po dojezdu domů chtěla „nakouknout“ do článků a mejlů, kterých se nastřádalo přesně 197. Měla jsem prý mít se „staříkem PC“ svatou trpělivost a nechat doběhnout mohutné počty aktualizací – za rok ho hospodář rožnul snad dvakrát. Proto se zahatil – chudák starej. Už před drahným časem do něho totiž jiný „taky mág“ k XP strčil Win 7. Tím ho neskutečně zatížil, takže projevy „života“ tohoto starýho PC bylo stálé chrčení a škroukání, jak se snažil se zátěží vyrovnat a aspoň trochu fungovat. Všemu odinstalovávání XP a ladění aktualizací přihlížel majitel, takže jsem o obou chlapech věděla jen když jsem je volala na jídlo

Vierka zatím skoukla moji nově přestavěnou „zadnici“ (zadní pokoj, který jsem si vyfňákala jako moji útulnu) a nebyla spokojená. My doma jsme ji přesouvali už v úterý před jejím příjezdem a to tak, že přesně podle nákresu mé životní poradkyně Jany. Přesunuto bylo, ale vyšlo to nějak hodně kostrbatě. Poslouchala jsem protesty Vierky, jak je to neosobní, nepěkné, cik cak. Podle svého zvyku jsem ale v duchu krčila rameny – „no hlavně když už to je, ať je to jaký chce“! Jenže po pár kávičkách a cigárkách došlo k činu. Vierka se nabořila do čistění „zadnice“ a začala přitom přesouvat už přesunutý nábytek. Nakonec mě odtud vyhnala – povolila mi jen počáteční šmejdění s luxem, páč před přesunováním nábytku jsem nejhorší místa parket vydrátkovala a zkrátka – jen zametla. Pro mě nově „vynalezla“ vlhké otírání všeho jen vlhkou savou utěrkou. Ženiálnost tohoto postupu jsem ocenila v průběhu očisty – sice byla vlhká, ale nemokřila a zašlé povrchy velmi rychle nabývaly pěkné podoby a lesku. Nechápu to – ale zafunglo to

Když jsem byla přivolaná k hotové podobě mé útulny, musela jsem s úžasem konstatovat, že je to konečně pokoj pro ženu. Já osobně nemám cit pro cingrlátka a polštářky, umístění dárečků blogerek a různých maličkostí, které zdobí a krášlí. I když se na ně třeba práší – jak už slyším kafrat některé z vás

Dokonce umístila řadu košíčků, které jsem si před časem objednala u Dášenky a od té doby klasicky čekaly, „až bude zadnice hotová“. Najednou byla hotová i s košíčky na svém místě! Asi jsem se – teda doufám – zmohla jenom na poděkování. Ale cítila jsem slzy vděku v očích, fakt. Ženská pomohla ženské!

Po oba dny se večer odebrali do vedlejšího penzionu a auto nechali u nás. Bylo to jistější – majitel penzionu pořád něco buduje, tak aby její černý autík nedošel úhony. Pobyt tam prý byl dost spartánský, to je mi líto. Ale přespat tam mohli: příště bych je asi umístila do luxusu nedalekého mlýna, kam jsem před časem mínila svolat scuk blogerů se mnou u nás. Co už teď, ne?

V pondělí vyjeli domů, aby dojeli včas a ještě svěží. Po pár hodinách se ohlásili, že jsou doma. Celou cestu zase řídila Vierka a za pěkného počasí se dostali dobře domů. Jen je mi líto, že jsem jim nemohla dát domů více výrobků z naší farmičky – manžel tvrdě bděl nad tím, aby neměli auti přecpané. Tohle u „návštěv z mé rodiny“ nefunguje – daří se mi jim nacpat od všeho něco, jakoby si to nemohli koupit. Je to ještě po staru a po moravsku. Tak snad příště

Vierka se pořád bránila a brání, když kafrám, že byli „návštěvou z ciziny“. Prý přece jsme se narodili v jednom státě – ČESKOSLOVENSKU. Tak to bylo a tak to cítím nakonec i já. Jen jsem to už dlouho nepojmenovala. Nevím jak naši chlapi, ale my obě jsme cítily, že nás nic moc nedělí. Osobnostně, jazykově ani lidsky. Tak to zůstalo. I když od ní pořád dostávám na budku, že s počítačem neumím, že moc bloguju a NB mě zdržuje od práce ve farmičce. Ale přece jsem rentiérka – tak proč bych zde měla dřít do úpadu? Jsme zde oba rok od roku starší, slabší, nemohoucnější. Už plánovitě omezujeme rozsah práce. Protože – proč tolik makat? Zůstává základní ekologická obživa masikem z pár králíků a minima slepiček – já vnímám, že to k takovému starému domu na venkově patří. Terezka je pro radost, bylinky pro moji radost a televize pro volný čas hospodáře.

Pod vlivem proběhlé návštěvy jsem začala vnímat, že vlastně žijeme dobře. Vzhledem k podmínkám. Nikdy nebudeme mít naleštíno, vyumýváno: podmáčený dům a rozpraskané podlahy žádný lesk nevydají. Však víte, kdo mě čtete dlouho, jak zde žijeme. Fakt je, že pod Vierčiným vlivem asi začnu víc rotovat s vlhkou utěrkou v ruce po všech plochách domu

Suma sumárum – jsem ráda, že zde oba milí hosté byli. Pomohli a možná nám oběma zde přenastavili životní kritéria. Jen svou existencí a názory. A velikou pomocí. Však Vierka všude píše, jaký jsem závislák na internetu. Bez NB by mi bylo zle. Mám/máme ale svého „mága“, který vždycky pomůže, i přijede. Vierka-Latryna samozřejmě taky.

Zajímavé ale bylo, že jsem bez netu byla tolik dní a necítila jsem fakt žádné bažení ani lítost. Internet je přece jen částí mého života – no ne?