První hodiny a dny scuku - z 18. 6. 2014

Jak zorganizovat setkání (scuk) spřízněných blogerů? Snadná věc…

Ó, toto byl jen začátek dlouhé předlouhé cesty na místo

Obrázek spáchala sama Máří Suchánková – díky za to

To se pocítí potřeba vzájemného poznání lidí, kteří chodí na tvůj blog. Přidá se nápad, dát to na vědomí lavině blogerů-srdcařů, které za léta blogování znáte jen z jejich blogů, ze Skypu, Talku a z toho, co o sobě prásknou na profilu. Pak je nutné vymyslet KDE, KDY a U KOHO získáte základnu. Pak už se zve: na svém blogu, na blogu „základnářky“ a vlastně i poznámkami na spřízněných blozích. Já i v kavárně u Ruženky z Moravy, tam lze nalézt hromadu nadšenců. Bylo to tak u scuku v Zábřehu a teď i na scuku v Rožďalovicích nedaleko Prahy.

Základnářkou se rezolutně prohlásila Maří Kosáček; nabídla útulek pro mě a místo pro setkávání. Její domek byl zdrojem živočišné lidskosti a krásy pobytu v přírodě. Taky ona a první scukerka VendyW mě na nádraží vymávaly. Byla jsem zdrchaná, zplavená po cestě a při prvních krocích z vlaku jsem počítala, kolik mi zůstalo knoflíků na halence. Naložila moji kabelu na kolo a už jsme dusaly. VendyW totiž dojela nouzově skoro ve stejný čas – ty výluky! Máří zpočátku ukazovala kamsi na obzor, tam prý musíme dojít. Zdálo se mi to jako dobrý vtip – který ale vzápětí bolel. Cestu tam nám osladila obří porcí zmrzliny, ke které místní zmrzlinář přidal bonusovou „čepici“ – jako pozdrav Rožďalovic. Šikla se. V horku jsme šlapaly snad dva kilometry. Ale potom

Ta šikovná ohrádka je rozložená výstavní klec pro šampióny

Uvítal nás její manžel Antonín (měl ten den jmeniny) v obležení zviřecích šampionů. Pět ostražitých strážců nám vstup odštěkalo, ale pustili nás a po celou dobu nám byli ochotnými společníky. Tak vychované bodygárdy jsem neviděla. I první fotku s Vendy zdobí „surikata“ Šušu. Vydržela tak dlouhý čas – přátelská společnice

Soustředěná ženička vedle je blogerka VendyW

To je ta, co tak krásně umí artyčokový pachwork a zdobená vajíčka a kuličky

Šikézní dvojka – ne?

Lidi, tam bylo krásně! Otevřená krajina luhů a hájů, všude plno svobodných živočíšků. Máří nás preventivně utahala kilometry dlouhou cestou na Bučický mlýn. Šly jsme po pěkné cyklostezce, po obou stranách hodně pastvin s gaskoňským a snad irským skotem, chovaným celoročně venku. Zdáli se malí pod vzrostlými stromy, ale pak jsme uviděli plemeníka poblíž cesty a ten rozhodně malý nebyl. Zavalitý – jako bejk, ale štíhlého rázu, užíval si stínu a přežvykoval. Na to jsem koukala já. Jen koukala – obě další souputnice fotily. Dřepěly, visely nad uzlíčkem pavoučích vajíček nebo můrama, lezly po zemi. Už vím, proč jsou některé fotky Máří i Vendy „mázlé“ – fotí i ve větru a cena té fotky je vyvážená pohybem v terénu nebo větrem. Já jsem s sebou foťák neměla. Proto dnes nedám fotky. Ty mi přijdou nebo je dají ony "zuřivé fotografky“

Nezdá se vám to už dlouhé? Pro zajímavost dám „ze svého foťáku“ psí kamarády při vaření jídla. Oni vám fakt nejdou blíž a jsou v pevném odstupu. Paní domu vařila a oni potřebnou vzdálenost získali letitou zkušeností: přišlápnuté packy si pamatují. A neloudí ani u stolu ani nikde jinde

Zprava Šušu, jediný kluk Atrei a snad jeho maminka Fifinka

Exponáti chovné stanice Fifty-fifty a nějak francouzsky

Máří sama vařila fakt chutná jídla. Toto první byla grilovaná žebírka, která tentokrát ugriloval Toníček. Ale ty byly! Samá chuť – už dlouho jsem grilované věci nejedla

Už jen zbytek žebírek

A toto je minuty staré biopapu: hlávkový salát a nové brambůrky ze zahrady

Salát s prima zálivkou a brambůrky šťouchané s cibulkou – jako od Polreicha

Abych nepráskala jen fotky. Máří všechno vařila, i když mluvila o tom, že mi v sobotu dá možnost všem uvařit. Jenže se na to při povídání zapomnělo – na odklánění vaření jsem expert. Maru, moc děkuju snad i za Vendy za excelentní papu. Z její zahrady – to je společenství rostlin a živočíšků jako v přírodě. To už se snad ani nikde neuvidí. Uvidíte fotky, popis zde není nic platný. Zdravila kdejakýho pavoučka, i pytlík s jejich vajíčky opatrovala a upozorňovala na něj. Všechno zde má své místo: i slepičky snáší vajíčka a až se vynesou, dožijí spolu s dalšími. Měli byste slyšet líčení, jaká je historie jednotlivých zvířat a rostlin – to ani pan Větvička neumí

Kitty