Tu hrůzu nelze popsat slovy - z 5. 9. 2011

Dnešní den mi zůstane dlouho v paměti…

Obrázek od "canStockPhoto.cz"

Odpoledne se zhoršilo počasí. Pepíno avizoval bouřku. Brblal, že bouřku mi ti moji počasáci neukázali. A co prý teď. Ještě v posledních chvílích jsem trhala květy slézu a pak jsem uzavřela zadní pevné dveře do farmy. To aby při prudkém dešti nenapršelo do kůlny, nevyplavilo tam schované slepice.

Oběhla jsem všechna kritická místa a už namoklá vrazila zpět do domu. Mezi kontrolovanými místy byl i vikýř na půdě, u kterého suším bylinky. Nakoukla jsem tam, viděla ho zavřený, sešla dolů a dveře zavřela. Potud nic nenormálního. Pak začala čina. Nejprve silný déšť až se prášilo. Potom do toho začaly padat kroupy. Divné – nebyly kulaté, ale různých i špičatých tvarů. Rozhodně nad centimetr. Pochválila jsem si, že jsem vyryla mečíky. Pepíno stačil pokopat a zasít hořčicí záhon na zelené hnojení. Jen jsem litovala zbylá rajčata, i když ty nejzralejší už máme doma. Po skončení nejhoršího jsem sedla k počítači a hodila slovo s jednou kamoškou na Skypu.

Po asi hodině a půl jsem jen tak letmo zaznamenala otevřená vrata od stodoly. Jasně, po první bouřce najel Pepíno na krmení králíků. To taky nebylo nic zvláštního. V průběhu další hodiny byly další dvě bouřky. Když jsem pak nahlídla na dvůr, dveře byly pořád otevřené. To bylo nezvyklé. Při dešti jsou vždycky zavřené. Nedalo mi to, šla jsem nahlídnout s tím, že asi čistí kotce. Nebyl tam. Už neklidně jsem začala obcházet místa, kde by mohl být. Nebyl nikde! 

Podle určitých znaků nemohl být venku z farmy. Nebyl ani na zahradě. Koukla jsem i ke stoce, kterou za velkých dešťů čistí, aby voda nevyletěla do louky. Ani tam nebyl. Na kole nikam nejel, i auto bylo doma. Není obvyklé, aby mi neřekl, že někam odjíždí. Nakonec jsem podle přezůvek na ven, které chyběly, zůstala bezradná. Znovu jsem začala obcházet dům a volat. Nic, navíc chyběla čelovka. Asi něco dělá na druhé půdě!? Ale i tam byly dveře zajištěné. Prostě už jsem nevěděla, kde může být. Už jsem se bála, že se někde svalil, něco se mu stalo tak pitomě, že někam zapadl a není ho vidět. Pořád ticho. Začala jsem už systematicky procházet dům s tím, že někde doma být musí a je. Při těchto úvahách už mě drtil strach! Úraz, nevolnost, dokonce jsem pomýšlela na oběšení. Prostě ty nejhorší obavy.

Cíleně jsem neměla prozkoumanou půdu. Sice jsem viděla zavřený vikýř, ale dál jsem předtím nešla. Pořád jsem volala jeho jméno. Nezbylo než vylézt po mnoha schodech a dát se do hledání i zde. Půda se lomí. Plná obav jsem při volání zamířila do zalomené části. A tam jsem ho uviděla – na zemi v přítmí ležel člověk. Došla jsem a začala ho budit. Vůbec nereagoval! Nebyla jsem schopná ho vzbudit. Co se to stalo? Až po chvíli se začal hýbat. Ale pořád nemluvil. Až po chvíli. Celý ztuhlý se začal zvedat. Ale hlavně, že žije, hýbá se. Pomalu se zvedl a na mé dotazy konstatoval, že se mu asi zabouchly dveře od půdy. A co měl dělat – volal, křičel, ale nebylo to nic platné. V té bouřce! A pak stejně nemohl dolů, tak se uložil na prošívanou kapnu a usnul. Prý tam byl zrovna, když jsem kontrolovala zavřený vikýř…

Na můj dotaz, proč nezaťukal na armatury, to že by bylo slyšet, jsem kloudnou odpověď nedostala. Asi to bylo takto: chudák zmoklý z prvního deště letěl ještě zavřít vikýř a nestačil dát o sobě vědět. Já jsem tam nakoukla a hned zmizela. Když zjistil, že nemůže ven… ale to jsem z něho kloudně nevytáhla. Nechtěla jsem se zase nechat napálit!

Dnes jsem si odžila hrůzu z toho, kdyby se mu někde něco stalo. Fakt jsem už koketovala s myšlenkou na oběšení. Člověk v tísni nemyslí rozumně. Proč by to dělal? Nemocný není, žijeme hezky svorně. Ta hrůza, když jsem ho tam viděla ležet. A pak se nehýbal, nebudil se. To je asi ta škaredá náhoda, když se něco stane!

Nestalo se, zaplať přírodo. Ale té nejistoty a pak strachu a hrůzy co jsem si prožila! Naštěstí jen jako. I to stačilo. Proto se s tím teď svěřuju svému deníčku. Fakt není o co stát.

Kitty