Chvála popovídání

Jsem psavec. Ale nejen psavec. Jsem i povídavec. Vysvětlím…

Srdíčko z kávy od Nartayi

Jsme lidi a pro dobrý život dvojice je podle mě hrozně důležité umět si dobře porozumět. Prostě vědět, o čem je řeč, jak myslím, jak partner chápe a jak rychle to, co potřebuju říct. Asi víte, jak je nepříjemné, když vám někdo něco povídá, ale přitom je otočený nebo jen tak něco řekne a myslí si, že jsi to slyšela. A pak se spoléhá na to, že jste mu rozuměli. Není to samozřejmé, známe to všichni. Tenhle článek není zrovna o tomhle, ale taky o tom.

Tento případ se mi stal nedávno. Něco jsem dělala v kuchyni a poslouchala jsem rádio. Náhle mi přišlo, jako bych zaslechla místní rozhlas. Zajistila jsem plyn a vyšla ven. Otevřu dveře a chystám se zajít do dvora, abych dobře slyšela. A taky vidím mého nejpracovitějšího, jak vleče uzel sena, rozvrkočený a různě poničený. Samozřejmě ten uzel. Hlášení jsem neslyšela. Jen mi došlo, že jsem asi prošvihla pomoc se snesením sena ze seníku. Dnes samozřejmě to byl tento případ…

Dotazem jsem zjistila, že to tak je. Ublíženě si postěžoval, že mi říkal, že jde pro seno a to normálně znamená, že jsem měla čekat, až naplní nahoře uzel senem a zavolá „Už!“ Na to „Už!“ jsem vždycky došla pod seník a převzala od něho spouštěný uzel. To tedy normálně. Dnes už byl uzel dole a dotčený farmář cosi brblal. Prý hulákal jako na hony a musel to shodit! To fakt nemám ráda, je to nebezpečné. Že jsem někdy na pomoc zapomněla, k tomu se přiznávám. Do něčeho jsem se zabrala a pak se styděla, že jsem zmatkařka. Ale dnes to bylo jiné.

Prostě jsem to upozornění neslyšela. No neslyšela. Prý mi to říkal, když…, jenže už byl asi venku z domu nebo snad to řekl otočený. Bylo mi to líto. Prostě nemám ráda, když nepomůžu. To je k této příhodě.

Chtěla jsem ale raději psát o popovídání. Při různých akcích spoléhám na to, že si připravovanou práci prohovoříme. Mám ale taky ráda, když si jen tak posedíme a jen tak si povídáme. I sousedka ví, že když přijde na návštěvu, sedíme a povídáme a mnohdy i tak dlouho, že se setmí. Ani tma nepřeruší naše povídání. Někdy rozsvítíme, někdy ale taky ne. Je to jakoby intimnější. Samozřejmě na sebe musíme vidět, ve vhodné chvíli stejně rozsvítíme.

Popovídání je důležité. Já osobně mám hluboko v sobě dobrý pocit, že jsem nezmeškala rozhovor a poděkování s mou maminkou. Byla doba, kdy jsem byla plně zaměstnaná a za ní jsem se dostávala málo. Přesto jsem dbala, abych zašla aspoň jednou týdně. Když maminka zestárla, cítila jsem, že čeká na nás děti a ožije a pak ráda vzpomíná, jak jsme si popovídali. Jak slábla, cítila jsem potřebu víc a víc si s ní povídat. Nejednou jsem zůstala přes noc a ve dlouhých hodinách sme si pověděly moc důležité osobní věci. Ona se vypovídala ze svých těžkostí a snů a já jsem našla čas a odvahu jí poděkovat za život, starostlivost a podporu. Vzpomínám si, jak jsme obě plakaly, když jsme si říkaly a poslouchaly vzájemné lidské vyznání jedné od druhé. V době po její náhlé smrti jsem si uvědomila, že jsme se takto vlastně lidsky rozloučily. Někdo to nestihne a pak trpce vzpomíná, co všechno svým rodičům nestačil vyznat a poděkovat jim. Já to stihla a jsem šťastná, že jsem to nezmeškala.

Ještě jiná forma štěstí je povídání jen tak. Ve chvílích klidu si vzájemně povídat. Nedbat na to, že bychom něco v televizi zmeškali. Pokud jsme už všechno stihli udělat, když cítíme, že je nám dobře, nemusí být téma ani dané. Je dobře, když máme někoho, s kým si povídat můžeme. Je to takové všední štěstí! Ale jak je to důležité! A jak se pak na to v době stísněnosti nebo životní nehody vzpomíná!

Je to dnes takové emotivní. Jakési usebrání a úvaha, co by kdyby. V době pohody si uvědomit důležitost vzájemného hovoru a porozumění. Takto ztraceného času bychom nikdy neměli litovat. Je to ze života.

Rozjímající Kitty