Seděla jsem včera odpoledne u stolu a telefonovala se sestrou. Koutkem oka jsem přitom asi zahlédla pohyb a zapátrala, kde a co to je. Pak jsem uviděla pavouka, obrovského členovce teninkých nožek, nad podlahou. Nemám je ráda a tak jsem vyjekla na svého bytného:
„Honem, pavouk! Óbrovskej. Udělej s ním něco!“
Než se zvedl a po přískocích zlikvidoval ještě i velikého komára, slyším z telefonu sestřin hlas:
„No no, ten nemůže být tak velikej. Dyť je ani není nikde vidět!“
Jo o tom něco vím. Když měla mít kulatiny, pomáhala jsem jí uklízet před oslavou a dostala jsem za úkol omést pavučiny v domě. Jenže si vzpomínám, že jsem i u ní ničila pořád jen ty štíhlé, průhledné, jako skleněné. Tak jsem jí to připomněla a vzpomněly jsme ty naše venku. To jsou kusiska, hlavně ti v kadibudce venku za farmou. A přitom slyším ze sluchátka:
„Jo to byli ti za totáče! Byli vyžraní, tak je bylo vidět. Nezapomeň, že je krize. Jsou vychudlí u vás i u nás!“
Ta na to kápla! Jenže je to tak? Ale stejně – nejhezčí jsou ti venku, třeba když jejich pavučinu zdobí kapičky rosy. Doma je nechci.
Kitty.
Žádné komentáře:
Okomentovat