Jsem svým biorytmem „sova“. Vím to jistě za řadu svých let. Před devátou nedám psychicky ani ránu. A tak jsem si vypracovala ranní rituály. Staly se mi jistotami, že stihnu, co mám, v čase, který to chce, a na nic nezapomenu kvůli denním záznamům. A vůbec, že se dám do chodu…
Zazvoní pečlivě nastavený budík. Jednou, bum po něm, podruhé, to už ho zajistím. Provedu pár cviků na rozcvičení kolen (10 minut) a vstávám. Hygiena, léky, vážení, voda na čaj, příprava snídaně, dooblečení. Zapínám wifnu a počítač, skouknu stupně tepla, napršené srážky. Zapíšu, najedu na blog, píšu žebříček návštěv. (To když někdy už od pěti hodin nepíšu články na blog). Docvičím, posnídám, odnesu nádobí. Teď i jdu pozdravit Kitty na hrobeček pod pivoňkou. Donesu slepičkám mlsy – jablíčka, vepřové kůže nebo kosti, naklíčené ječmeny, jejich vitamíny v krmné dávce, odteď už ptáčkům jablíčka…
To jsou ty ranní rituály, bez nichž se neobejdu. Ušetří mi chyby, provedou mě mechanicky ránem. Umožní na řadu činností nezapomenout. Bez duševního řízení by moje fyzické „Já“ bloumalo neoblečené bez řádu. Je to obrazně řečeno taková překážková dráha, vyznačená policejními páskami. Rozpohybuju se a tento řád mě vede, nemůžu uhnout nebo něco opomenout. Tak si představuju, že asi žijí sklerotici. Ti ani já za svůj stav nemůžou. Já můžu ale pomocí rituálů fungovat před devátou.
Po deváté zase za kiksy a zapomenutí může moje stařecká skleróza. V rámci normálního fungování v tomto věku. A roztržitost. A roztěkanost. A ukecanost se sousedkami. A… a…
Zatím to jde!
Kitty
Žádné komentáře:
Okomentovat