Dnes se po snídani ozvalo ze strany mého nejmoudřejšího oznámení, že jestli nic nemám, tak bychom mohli jet zase do neznáma. A to jsem se přímo orosila, protože tohle rčení znamená několikahodinový stres z toho, že on sám prý neví kam se jede. Dotazy jsou k ničemu.
Jako dnes. Ode mě k němu letí dotazy jako:
„Jedeme do města?“ = vzala bych tam křidlu a zkusila sehnat úchytku, která praskla,
„Budeme hodně chodit?“ = abych jako věděla, jestli si vzít lodičky nebo pohory,
„Jak se oblíct?“ – to už míří k němu, oblékajícímu se,
„Budou tam obchody?“ = můžu si vzít seznam věcí, které sháním,
„Budu tam moct vyměnit toner?“
atd. atd, na které přiletí jediná odpověď:
„Nevím, ještě nevím, to vůbec nevím…“
Tak když se nedá doufat, že z něho něco vypáčím, navrhnu, aby přistavil ven naši Thálinku a já že budu hned. A to „hned“ v mé situaci znamená „HNED!!!“ Takže se rozbíhá známý proces mého odstrojení a ustrojení. Představte si, že za minutu leží v obýváku pěkně za sebou pracovní svetr, deset centimetrů od něho směrem k šatníku domácí kalhoty, zase dál vlněné ponožky, ještě dál halenka… a za minutu už jsem ustrojená a shledávám křidlu, toner, baterie na odevzdání do elektry, co kdybych se dostala do města… Ještě přejet zuby kartáčkem s pastou a už přistávám u auta. Jeho pohled mě zašle ještě zaklapnout dveře od kotelny a už se vyjíždí.
Zastavili jsme se s vytištěným minulým článkem na blog starým 8 minut ještě za Mařenkou, která pochopila, kam se řítím. Ona že by se zbláznila, kdyby jí to takto někdo řekl. A už odjíždíme.
A teď sledujte. Musím prý si všechno psát,, protože on fakt neví kam jede a kde skončí a kudy pojedeme. Papír jsem neměla, tak najdu tužku a na svoji ruku píšu první název obce, kterou se řítíme až na konec. Tam nastane váhání a už se otáčíme. Napíšu „Slavíkovice“ a při otočce hlásím:
„Enter!“ – jako že otáčíme, měníme směr.
Další zápisy na chvějící se ruce: Oponešice, Budkov… blablabla… Meziříčko. Zase konec obce, zase „Enter“ a otázka:
„Kam mám zajet?“
Chápete tu situaci? Sám řidič si není jistý a ptá se mě, totálně zdevastované nejistotou, kam zamířit, ke komu, proč – otázek hafl. Nakonec uchvátí dva dobré muže a od nich vyzví, že
„Tam, ten bílý domek, ona bývá doma, ale třeba neotevře…“
To je tedy cíl cesty. Já mezitím ztratím půl hodiny s mladším z mužů, prý mi ukáže stavební cennost. Na to se nachytám (miluju stylové staré domy)a už pádím za ním za roh, kam není vidět. Chvíli prolízáme zbor, otlučený a omítnutý, vevnitř čerstvé příčky – prostě je to mimo mísu, krása starého stavení tam bude za rok! Zklamaně jdu zpět ke své společenské polovičce a autem zamíříme asi sto metrů před onen dům. Tam pak před vraty a okny stepujeme půl hodiny v mrazu. Pes se už utišil a domorodec uvažuje, že asi paní má dnes špatný den, nebo je na nákupu, nebo v nemocnici, nebo… nebo. Zmrzlí po půl hodině odjíždíme a zase zazní známé:
„Tak kam teď? Jedeme domů nebo…?“
Hladová risknu:
„Nebo!“
A jedeme. Dalším pokynem je, že mám koukat vpravo. Zatáčíme, jedeme, vpravo černé mraky, koukám dopředu. Ujedeme pár metrů, přejedeme rozcestíčko s polňačkou a koutkem oka postřehnu známé tvary. Nevěřícně ječím:
„Slamáci! Vrať se!!!“
Couvá po naštěstí prázdné krásné vozovce a nacouvá do cesty přímo u nich. Před Jakubovem stojí tři slámoví růžoví pašíci s jejich pasáčkem. Pašíci už zase mají svoje rypáčky, které jim nedávno nějaký pitomec ukradl. Jsem fakt šťastná, vidím unikát a už ho zase hodní lidé dali do pořádku a zdobí začátek Jakubova. Uklidněná a s pochváleným řidičem najíždíme na silnici. Jedeme a jedeme a najednou vidím známé budovy. Nevěřícně se zeptám, jestli jsou to Budějovice. A to začínám vnímat nádhernou čerstvě postavenou silnici plnou účelných staveb a vychytávek. Píšu si na ruku (GPS) Litohoř a stále mi to moc neříká (jsem tu náplava a ještě se neorientuju). A už dostanu informaci, že jedeme po nejdelším moderním mostě v republice, čerstvě otevřeném, nad jemnickou tratí, kterou už brzo zavřou. Na sjezdu k nám už velím – domů! Skončíme tam, kde jsme začali, dáme si kafčo, poklábosíme s náhodnými známými a míříme domů.
Skončil výlet do neznáma. Brali byste tu nejistotu za pěkné zážitky? Konec dobrý – všechno dobré. Až zase do příštího:
„Jedeme do neznáma?“
P. S.: Dnes je to dlouhé, koho to znudilo, tomu se omlouvám. Snad až zase do příště, kdy už zase zaslechnu – no však víte.
Kitty
Žádné komentáře:
Okomentovat