Je to tak. Jsme dva nezávislí jedinci – dvakrát singl, ale máme společnou domácnost, zájmy a všelicos jiného. Už se známe, takže heslo v nadpisu nevyvolá komentář. A zaznělo včera, jako obrana už dopředu.
Vyzvedávala jsem si léky. Přitom tam byly jedny vitamíny na ochranu nehtů a byly drahé. Jen vřele doporučené odbornou lékařkou. A ta musí vědět, že jsou potřeba. Takže jsem je lékárnici jmenovala, jenže ouha! Nedostávalo se děněg, takto rusky penízků. A investor stál s autem před lékárnou. Takže co se nabízí a co je osvědčené – těch pár kroků a proslov k mé kasičce.
„Potřebuju pětistovku! Vrátím!“
Nechápavě chápavý pohled, ruka zašátrá v portmonce a s tázavým pohledem vytáhne tisícku.
„Jo! Díky!“
Natáhnu ruku, přemístím do své ruky nabízený peníz a odcházím zpět do lékárny. Vracím se obratem s náručí mastiček a krabicí vitamínů a hned vracím pětistovku. Otevřu dveře na své straně, dosednu na sedák a házím to nadělení na zadní sedadlo auta. Při tom zazní:
„Nekomentuj to!“
A je to! Nejsem si jistá, jak dlouhá přednáška by zazněla. Takto je tomu „předejito“, každý víme své. Já nekouřím, nepiju, nesmilním jinde, nepůjčuju si, teď už neutratíme ani za moji výživu. Tak dbám na své zdraví a slíbené vrácení peněz se zákonitě dostaví. Obvykle.
P. S.: Ještě že mě to téma napadlo. V mé paměti zapadlo. Jdu a vykutám ze zásob slíbený obnos k vracení a vracím. Zákonitě. Tak to mezi námi je. On půjčí, já nechci komentář a vracím. Podle mě to tak má být. A je!
Kitty
Žádné komentáře:
Okomentovat