No to vám musím říct a ještě za tepla. Teď hned, kdy se to děje. Tak jdu na to…
Sedím u počítače a doplodila jsem zrovna úvahu o předsvátečním úklidu. Říkala jsem, že nevidím a neslyším. No ale ono to není zrovna pravda. Za svými zády slyším slova a ta mě zaujala.
„Pozor, donesl jsem jedovatku!“
Otočím se na židli a hledím na svého nejbádavějšího. Sedí nad příručkou o houbách a uvažuje. Má nalistovánu závojenku olovovou a najisto tvrdí, že je to ona. Kontruju mu:
„Tam nerostou a neviděla jsem ji tam! Vydloubl jsi ji pěkně s celým spodkem?“
„No nevím…“
A pokračuje v listování. Zezadu mi zní slova:
„Jo, je to asi pomrazka… nebo čechratka? Nebo „něco“ přehrnutého… pečárka ovčí… A nebo jsem donesl kukmák okázalej?“
Tak je to jisté. Před nějakou chvílí dorazil z lesa. Na botníku ještě stojí kabela, zpoloviny naplněná houbami. Já teď píšu a napůl poslouchám, čím mě asi obšťastnil. Ještě domeju poslední tabuli okna a skouknu, co to vlastně opravdu donesl. Budou to asi zase suchohřibky nebo:
„Slizobedla slzivá… nebo bedla hedvábná… Hřebenitá, tu jsem vlastně donesl, ta má taky šupiny…!“
A už toho mám dost!
„Hoď to všechno na kompost! Tvoje slzibedle neurčím!“
Nic. Fičím na to okno a pak už se těším, že na mě vykouknou známé a obyčejné bedly, žampiony a suchohřiby. Dnes avizoval, že hříbky už asi houbaři vysbírali, jel na houby notně po poledni. Udělám je na večeři dieta nedieta, jedovaté nejedovaté. A zítra se těším zase na setkání s vámi. Nikdy tam nebylo nic jedovatého. Co neznám, to vyhodím a žiju! Nemáte to taky tak?
Poučená Kitty
Žádné komentáře:
Okomentovat