Je neděle, krásný podzimní obláčkový den. Pohoda, kdy by se neočekávaly poťouchlosti všedního dne. A přece nikdy si nemůžete být jisti. Jako dnes, i když to byl čajíček proti jiným dnům. Dny ale za to nemůžou…
Mám takový zvyk a dodržuju ho už hodně let. Když můj nejpracovitější pracuje na farmě poblíž a já v rádiu zaslechnu nějaký dobrý vtip či zajímavost, hned – než to zapomenu – jdu za ním mu to odrecitovat jako nedělní chvilku poezie. Nejkratší cestou – to je důležité, jinak to zmotám nebo zapomenu. Nesmím přitom potkat nějakou práci, jinak je to předem ztracené.
Jako dnes. Je neděle a slyším v rádiu povídání nedělního komentátora, takto výborného satirického herce, s Halinou Pavlowskou. Dopovídal výborný popis situace, kdy jeho dopravní přestupek vyústil v hovor s policistou, který ho zastavil. Ten dobrý malý strážce zákona se ho zeptal na vnady přítomné Haliny. Byla to tak perfektně popsaná situace, že jsem usoudila, že to musím Pepínovi rozhodně ihned vypovědět. Řešila jsem to tedy promptně. Všude otevřeno, takže zavolám nahoru do obýváku:
„Jsi nahoře?“
Žádná odpověď. Zavolám tedy ke dveřím ven:
„Jsi dole?“
Opět žádná odpověď. Mlčky tedy vyrazím ze dveří a volám směrem ke stodole:
„Jsi ve stodole?“
Ticho. Směruju tedy volání do kotelny k jejím dveřím, u kterých stojím:
„Jsi v kotelně?“
Pořád ticho. Přejdu tedy rychle dvůr, projdu průchodem za stodolu a znovu volám, už netrpělivě, abych nezapomněla pointu:
„Jsi tady?“
A když je i nadále ticho, popojdu k zahradě a naposledy zavolám:
„Jsi v zahradě?“
Opět nic a tak se vracím domů. Jen se tam otočím, slyším známé pokašlávání.
„Jsi tady? Já tě hledám, chci ti říct vtip o Halině Pavlowské. Kde jsi byl?“
„Kde bych byl! Říkal jsem Ti, že jsem tady, co máš?“
Nadechla jsem se a objasnila mu, jak jsem ho hledala kvůli vtipu, který jsem slyšela. Že jsem ho neslyšela, když se prý ozýval. A došlo na vtip – jenže to už bylo tak dlouho a tak složitě nošené všude možně, že jsem ho v první verzi nedala dohromady. Nakonec jsme se zasmáli tomu, že on ten popis slyšel sám, sice z dálky, ale dobře a uznal, že byl fakt móóóc dobrý… A že se mi nedivil, že jsem mu to v rámci nedělní chvilky poezie chtěla rychle odříkat. Taky se ale nedivil tomu, že jsem to za tu dobu hledání nedala dohromady! To jsem prý celá já. Už mě dobře zná!
Kitty
Žádné komentáře:
Okomentovat