Měli jsme tetičku jménem HEDVIKA a mám na ni nezapomenutelnou vzpomínku...
Koláče s psím sádlem
Jako čerstvě dospělá jsem měla motorku. A měli jsme tetičku tohoto jména, ovšem bydlela daleko na západě Čech. Občas o ní moje lysická babička vyprávěla, byla to její sestra. Prý byla bohatá, s manželem podnikali v papírnictví. Chtěla jsem ji poznat.
Jednou jsme si s mojí sestrou usmyslily, že si uděláme výlet a zajedeme k ní na návštěvu. Před naším výletem nám občas odepsala na náš dopis, že má pro nás nějaké zajímavé dárky ve formě malovaného skla nebo pro babičku pěknou látku na šaty. A protože už jí zemřel manžel, i nějaké pohlednice, co jí zbyly.
Nabalily jsme pár lahví vypálené šlihovice, protože prý je měli oba rádi. A protože to byl vhodný dárek pro milovnici tohoto alkoholu, těšily jsme se, jakou jí uděláme radost.
Naše šlihovice měla být podle její řeči uctívaná, užívaná jako lék nebo vzácné pití. Těšily jsme se, jak ji DVĚ LAHVICE potěší a jak s ní bude vzácně zacházet.
Ovšem i po této stránce jsme byly přímo vyjevené. Zpočátku nám nalila do maličkých odlivek na přivítání. Potom přinesla větší skleničky a taky do nich štědře nalila. Nakonec jsme se dočkaly "hořčičáků". I do nich se chystala hodně nalít. To už jsem se bránila, že jsem řidička, a sestra taky jen kulila oči. Takto se toto pitíčko opravdu neužívá.
Jaké bylo naše překvapení, když jsme dojely na místo. Přivítala nás úžasnými koláči (z nedalekého obchodu), výbornou gulášovou polévkou (z nedaleké hospody). A zvlášť prý pro nás upekla nadýchané koláčky. Dojely jsme, předaly dárky a zasedly k obědu.Trochu mě překvapila chuť těch "jejích" koláčků. Také mě znejistila i kočka, která se nám se zvednutým ocasem procházela mezi talíři. A vrchol všeho byl, že nadšeně řekla, že v koláčcích jako tuk použila psí sádlo 🙀
Šlihovice na vznikající nechuť nestačila, musela jsem si rychle jít ulevit. Sestra to naštěstí omluvila.
Pá pá!!!
A už jsme se chystaly na zpáteční cestu. Do batožiny nám teta nabalila skleněnou soupravu s motivem lesních jelenů pro sestru (měla se vdávat). Na štúček látky teta poznamenala, prý se toho chytli moli. A pohlednice mám dodnes.
Aspoň jsme si užily cestování. Teta i se všemi jejich sourozenci a rodiči už zemřeli. Ale pohled na dnešní jméno v kalendáři mi připomněl, že jsme měli v rodině takovouto tetu.
Všem Hedvikám ale posílám přání ke jmeninám. Lidé jsou různí - a my taky.
Kitty
Marie, ty se svými historkami nezklameš, tak se těším na jindy. Jiřina z N.
OdpovědětVymazatMilá Jiřinko, takových zážitků mám hodně. Jen si na ně vzpomenout. Jméno Hedvika mi jeden připomněla.
VymazatS motorkami jsem s rodiči zcestovala republiku a poslední zapamatovatelný zážitek byla cesta 2 dny před invazí v roce 1968. Maminka měla špatné tušení, tak jsme přerušili dovolenou a spěchali domů. Ve studeném dešti, kdy jsme slézali z motorek, jsme po dosáhnutí na zem zůstali jako ledové sochy. Ale byli jsme v bezpečí celá rodina. Taky zážitek z motorkování :-))
Život s motorkou je uvolnění, možnost dostat se dál než pěšky. A dají se zažít i takové zážitky, o kterých píšu. Už nemám ani motorku, ani auto, ale vzpomínat můžu i v mém starším věku. Díky za komentář a přeji pěkný pátek i víkend :-)))
OdpovědětVymazatTy koláčky jsou i podle obrázků k nakousnutí. Asi je to tím, že snídaně teprve bude. Pravda už to bylo včera, ale taky jsi popřála hezký den Helence do Prahy, s kterou jsem se viděla před deseti lety v Písku. Je to manželka mého bratránka. Otavínka
OdpovědětVymazatSprávnou tetu jste v rodině měli. A mne Tvůj příspěvek pobavil.
OdpovědětVymazatDíky za návštěvu na mém blogu :-).
Já sem nakukuji, ale nekomentuji :-)))).
Měj se hezky !
Hanka
Koukám, že teta Hedvika byla šibalka. O tom psím sádle pochybuji, chtěla vás pozlobit. Vzpomínky jsou to zajímavé. Jen piš. ♥
OdpovědětVymazatÚsměvný příběh 👍
OdpovědětVymazatKdyž jsem po vyučení pracovala jako frézařka v nářaďovně v Adastu, tak se tam psi pekli často - v kovárně. Jak zavoněl česnek, už se pomalu sbíhali informátoři, kdy bude pečínka. Sám vedoucí nářaďovny se tam prosmykl druhými dveřmi. Vím to, protože se to tradovalo a navíc, moje frézky byly přímo proti dveřím kovárny. Bývalo toho málo, ale skoro každý "vytřel zoft" ;-)))
OdpovědětVymazat