Vracím se k cestovním zápiskům z mé nedávné zahraniční a moravské cesty. Dnes se zmíním o scuku ze školy v Adamově…
Za fotku z 30. dubna 2016 děkuji spoluorganizátorovi Fanouškovi Štrajtovi
Když jsem se vrátila ze Slovenska od Vierky, měla jsem den na oddech a přespání u sestry. A den nato už jsem jachala do Adamova. Letos jsem měla dost času na cestu městem mého mládí. Zvolila jsem cestu bokem kopce z vlakové zastávky Adamov-zastávka na Ptačinu. Krásný letní den mi umožnil pohled na „starý Adamov“. Loni jsem na scuku chyběla pro virózu, ale po zlepšení stavu jsem se zmotala na výlet na koncert Karla Gotta v Třebíči. Byl to životní zážitek vidět MISTRA živě zpívat.
Teď jsem šla jarně se rozvíjejícím bukovým lesem a měla jsem před očima celý dolní Adamov. Jak se vždycky říkalo: MĚSTO ZÁVOD – ZÁVOD MĚSTO. Já jsem po celý svůj profesní život byla s Adamovem a ADASTem úzce spjatá. Při dost namáhavé cestě do kopce jsem kulila oči, jak se město rozrůstá – předloni tam nejnovější domy vůbec nebyly. Původní veřejné budovy jsou přestavěné a všude na fasádách přibyly svěží barvy.
Snímek z turistické pozvánky
Takto nějak jsem viděla starou část města Adamov s budovami závodu Adast v dolní části
Na minulé fotce ze scuku ze společného snímku nakukovala z posledních řad (jak typické) ještě skoro štíhlá M. K. Na fotce na dnešní titulce hledejte více matrónní Kitty (to „Kitty“ je moje jméno blogové). Na scuku kolovaly fotky spolužáků z jejich dřívějších tříd, tam jsem poznávala málokoho. Do „dolní“ školy totiž nastoupilo od páté třídy také mnoho žáků z adamovské „Ptačí svatyně“ (socialistické pojmenování čtvrti bylo „Gottwaldova čtvrť). Já mám jen dvě fotky spolužáků a na podiv: moje obstarožní tělo i mysl se pořád cítí jako ti vykulení absolventi ZDŠ. Od odchodu ze školy to už je úctyhodných 53 let 
Letos jsem v horku namáhavě dupkala po kopci, kudy jsem chodívala do učiliště a později do „práce“. Dnes jsem směřovala do místa scuku – Restaurace Větrník na Ptačině. Zde si vždycky dám chutný oběd a skleničku vína a už jen čekám, až obsluha „přetransformuje“ část stolů na náš scukový pětistůl. Letos se k mé velké radosti rozrostl na „sedmistůl“, protože se nás sešlo mnohem víc než jakékoli minulé roky. Někteří sice chyběli nebo nedorazili, ale nakonec nás bylo víc než předloni. Přišla i paní učitelka Ambrožová, což bylo přijato nadšeným jásotem. Loni, kdy jsem chyběla, bylo účastníků naopak o mnoho míň než minulé roky. Každý rok je to jiné
Víc fotek dávat nebudu. Zato ale přidám šokové (pro mě šokové) prohlášení organizátora scuku Františka Š:
„Milé babičky a dědouškové!…“
No ano. Fakticky je to tak. Skoro všichni jsou babičkami a dědečky. Mimo mne a snad ještě někoho, kdo mě zrovna nenapadá. Můžu říct, že jsem se při tomto oslovení překvapeně zasmála. Podle věku je to tak přesně – i podle obrazu našich tělesných schránek na titulní fotce. Po oficiálním zahájení jsme ale znova zapadli do atmosféry „absolventů ZDŠ“ v roce 1963. Zajímavá schizofrenie. Ta se ale mezi nemoci nepočítá. Každý z nás, ač ho život různě zdrchal, se duševně cítil jako čerstvý absolvent. A doufám, že to tak bude ještě hodně let 
Mladí duchem
Tímto končím „cestovní seriál“ z letošního pobytu mimo naši farmičku. Současně se těším na další výlety, třeba zase za rok na scuk se spolužáky „ze školy“
Ráda vzpomínala Kitty
P. S.: Letos jsem tam dostala jako dárek k narozeninám kuličky Rafaelo – tato jedna zbyla na mě 
Žádné komentáře:
Okomentovat