Lidi, kdybych věděla, jak pocestuju v pátek 13. při probíhajícím úplňku, tak bych snad ani nejela. Ale znáte mě, když jde o těšení se na lidi, neznám bratra, sestru…
V této kombinaci bylo jasné, že nejmíň tři věci zákonitě kiXnou. Nedalo se ale už nic dělat. I když mě mělo varovat, že už den předem krachovalo, co mohlo! Já jsem ale už kolik dní žila tím, že vypadnu ze slzavého údolí 
Na takovou cestu potřebuju nutně telefonní kontakt. Sedla jsem k NB a psala úpěnlivý mejly. Máří noční pták, ale na mejly o její telefonní číslo žádná odpověď. Ani ráno. Nakonec jsem to vzdala – risknu to, však to nějak dopadne. Při odchodu z domu jsem se ujistila, že pokud krachne veškerá doprava zpět do domu, přijede pro mě Josef.
Po rozjezdu autobusu zjišťuju s hrůzou, že jsem zřejmě zapomněla doma mobil. Prohrabávám kabelu, batoh – jasně, jedu bez zajištění. Za mý různý cesty už mě ale taková prkotina fakt nezkrušila. Do pěti minut jsem smířená. Najednou zaslyším zazvonění mobilu u mě v batohu. Mám ho! Jsem zachráněná. Vyhrabu tydlifón a slyším hlas své kamarádky masérky, takto manželky řidiče tohoto autobusu. Sedí úplně vpředu a vidím, jak se baví. Já platila řidičovi a Jana za mými zády si mě nevšimla. Až její dcera uvnitř autobusu jí to práskla a ona mi zavolala. Zdraví mě a já jsem jí přitom aktuálně neskonale vděčná, že mi zachránila krušné hodiny bez spojení.
Jedeme dál. Začala jsem si číst knížku na cestu „Za to mi zaplatíš!“ V Budějicích vypadnu z autobusu a pádím ku vlaku. Nechám si poradit, kupuju jízdenku. Nastupuju s asi stovkou mlaďochů s báglama: megaakce v Praze. Až ve vlaku zjistím, že jsem v autobusu teď už jistě nechala knížku. Rychle jí volám, aby ji manžel zachránil. Zvoním a nic. Po minutě dostávám SMS:
„Omlouvám se, už pracuji…“
Píšu SMS:
„Jani, v autobusu jsem asi zapomněla knížku“.
Za dalších 58 vteřin dolétá odpověď: ,
„Budeš ji mít u mě. Šťastnou cestu 😉 js“
To je druhé štěstí, rušící rizika nešťastného pátku 13. 
V Okříškách kupuju knížku detektivek. Za chvilku jsme v Jihlavě – na přestup na Havlbrod 7 minut. I tam narváno mlaďochy. Dopadnu na sedadlo proti splavenýmu padesátiletýmu tlusťouškovi v černým triku. Je vtipnej – jede někam na párty na Stvořidla a bojí se, jestli nebude pršet. Má jen to černý triko, čepicu a novou černou ledvinku od Vietnamců. Jeho starosti bych chtěla mít. Eště nevím, že bude hůř. Před Kolínem lustruju u šťavnaté průvodčí, kudy tudy přestup na Kolín. Koukne do svýho kompjútru a nastává logistika. Nás křehké dívky u dveří informuje, že zadrží vlčáky v chodbici a máme pádit na vedlejší kolej, doprostřed vlaku do Kolína. První dveře jsou prý zablokovaný a…
„Tlačit a nedat se! Je to narvaný už teď, a to jsme eště nedorazili! Klidně skočte do 1. třídy, je to přidanej vagón a pro tentokrát to neplatí.“
Má pravdu. Pádím za čiplenkama, dorážíme k zablok dveřím a pak jako v pohádce o slepičce a kohoutkovi: mineme dvoje totál zacpaný dveře a u předposledních vyrážím do útoku. Zařvu velitelským hlasem:
„Já musím jet! V Rožďalovicích na mě čeká aerotaxi a letím do Dýzldorfu, musím se tam dostat!“
Objeví se ruka, vytáhne nahoru moju kabelu a mě a jsem tam. Ne tak ale dalších asi třicet báglistů. Vidím zevnitř se prodírat ty, kteří na příští stanici musí vystoupit, čímž vznikne prostor. Ukazuju na posledního nahoře tři prsty, mrkám a gestikuluju: volej další, to dáte! Housenčí metodou – „udělej krok, pootoč se doprava, tím to stlačíš, pak zas krok, pootočit…“. Jde to. Nakonec se tam vsákli ne tři, ale – nelžu – dvacet jeden mlaďoch s báglem. Po patnácti minutách zpoždění jedeme. Stojím v chodbičce u dveří, levou nohu ve vagónu a pravou na přechodu mezi vagonama. Kabelu dole, na ní baťoh a před sebou oteplenou maskáčovou bundu. V 70 stupních, občas hrozí knoflíky urváním, černá jak kominář. A to vzápětí řešíme problém: vedle visící mladej má na zemi baťoh, ale pracující tuhá guma na boku přechodu mu drtí baťoh. Musíme ho vzít do teplejch, zvednout nahoru a usadit líp. Jinak přijde o baťoh i jeho obsah. Daří se – visíme ve výhni až do Nymburka
Z Nymburka do Rožďalovic jede jeden vagónek. Paní průvodčí prochází opakovaně vagónkem a ptá se, jestli v… a pak v… někdo vystupuje. Vzpomínám si na hlášku z filmu „Slunce, seno, jahody“… „NEZASTAVUJEMÉÉÉ!!!“ 
Jsem u cíle. Vystupuju. Hlavou se mi honí myšlenka, jestli to klapne a někdo na mě bude čekat. Oči vidí dvě nadšený mávající osoby. Oddechnu si – klaplo to. Tři scukerky se setkaly. Moje těžká kabela se stěhuje do košíku na Kosáčkově kole. V půli předlouhé cesty se zastavujeme v cukrárně a dáváme si obří zmrzku. Nadšený zmrzlinář se zaprsí a přidává ještě notnou dávku zmrzliny k dvojité porci. Mňam!
Pak už odevzdaně cufús šlapeme do cíle naší cesty – do „Kosáčkova“. A abych nezklamala své čtenáře: Šahrazád promluví až zase příště 
Kitty
Žádné komentáře:
Okomentovat