Ve čtvrtek 25. listopadu 2010 jsem otevřela emailovou zprávu od své sestry. Zněla takto:
„Mám pro vás smutnou zprávu. Zemřel můj syn … při autonehodě v Brně ráno v 6.00 hodin…“
Nechápala jsem to, co jsem četla. Ještě znovu jsem se podívala na adresu. Ta byla v pořádku. I styl emailu byl známý. Co to píše???! Kolem poledne?
Bohužel, je to pravda. Strom naší rodiny přišel u Kuřimi na ranním náledí o nadějnou mladou ratolest. Sestřelil ho nešťastník v bílé dodávce, kterému to uklouzlo na mostovém náledí a nekontrolovatelně narazil do auta mého synovce v protisměru. Ve 33 letech na místě skončil jeho život…..
Celý den jsem viděla ve zprávách vrak auta s dětskými sedačkami vzadu. Bylo jasné, že jako jeho řidič neměl šanci. Jeho spolujezdec je zraněný, ale žije. Byl uchráněný nejhoršího nárazu, zůstal na živu.
Moje sestra teď stojí nad hrobem dalšího ze svých tří synů. Za půl roku přišlo šest vnoučat o své tatínky. Ten první bojoval dlouho se zákeřnou nemocí, ale včerejší zpráva přišla opravdu jako smrtící závan mrazu. Rána do srdce mámy i nás všech. K neuvěření… když už se vyhrabal z potíží, dokončoval školu a mohl si začít i v této krizi pokojně žít! Nic už nebránilo rodině zelené ratolesti stromu naší rodiny v rozkvětu…
Zlá náhoda ji zničila! Slova jsou tu slabá, ještě to plně nechápeme. Škoda člověka… Ten letošní rok s desítkou na konci nás ochudil o poklady z nejdražších. Jak psát o ztrátách nenahraditelných? Prosím o konec zlých zpráv…
Smutná Kitty
Žádné komentáře:
Okomentovat