Může se zdát, že tady roním slzy pro zvíře a pořád s tím nedávám pokoj. A zatím – co nemocný člověk? Když s ním bylo zle a pak mu srdce dobilo, tak na blogu ani slovo výpovědi. Je to ale jinak.
Naše fenka Kitty byla blíž. Fyzicky i v čase. Vyrovnat se s odchodem zvířete je snadnější. Tam jsme mohli něco dělat. Pomáhat i pomoci. Tak i tak. S člověkem to tak nejde. Já nevím, jestli je to dobře. Nebyla jsem tak blízko…
Na začátku prázdnin v tomto roce 2010 jsme přišli o člena rodiny. Dlouho jsem se dovídala, co se děje, že je tu nemoc. Přicházely naděje i prohry nadějí. Když na těle rodiny není něco zdravé, bolí to celé tělo! Známe to všichni a život nám to přináší neomylně. Můžete chtít, aby to netížilo, nestrašilo, nebolelo, není to nic platné. U člověka pomáhá jen naděje, když už to nejde jinak.
S psaním o konci někoho je to jinak. Je uloženo jakési tabu. Je prý lepší, když nedáme najevo soucit, o tom se prý nemluví. Řekla bych, že mezi cizími to tak funguje. V rámci rodiny si to řekneme, jak to bylo. Ani pak se o tom nepíše. Obvykle.
Dnes už to přebolelo a snažíme se zacelit rány. Nepřipomínat, ale být tady, když bude třeba pomoci. Třeba jen zájmem a drobnými zlepšeními života. Právě v tomto čase vzpomínek na zesnulé. Připomenout si nedožitý mladý život. Nebyl zbytečně žitý, zůstaly po něm i mladé výhonky, které budou podporou a nadějí pro ostatní. Nezůstává jen prázdno po člověku…
Teta Kitty
Žádné komentáře:
Okomentovat