Dnes je můj nový článek smutněním nad odchodem naší kníračky Kitty. Zvíře prý je věc. To mohl napsat někdo, kdo nikdy zvíře neměl a nesmutnil nad jeho odchodem…
Měli jsme černostříbrnou kníračku, říkali jsme jí Kitty. Patnáct a půl roku s námi žila na farmě na venkově s přítelem Jožkou. Deset let se mnou každý týden cestovala vlaky z Moravy v pátek a od Rakouska v neděli zpět na Moravu. Milá, veselá, živá a štěkavá. Záviděníhodný živočíšek k zulíbání. No někdy trošku štěkavá, ale to knírači bývají. Učenlivá, skromná a společenská, prostě náš miláček a chlouba.
Poslední dobou už špatně viděla, málo slyšela, to by ještě šlo. Dokonce na stáří začala dobře jíst, už ani nepotřebovala soupeře, aby se najedla. Také jí zaplaťpánbůh dobře fungovalo trávení. Prostě měla po těch skoro šestnácti letech těžkosti, ale netrpěla agresivitou, pořád měla snahu se obstarat. Ale zjistili jí v posledních čtrnácti dnech epilepsii a dopovali jsme ji prášky k této nemoci. Už dřív byla dost zesláblá a teď začala být neklidná, potom spavá, začala se špatně orientovat a rychle to šlo s ní z kopce. Dnes to dospělo ke konci a rozhodli jsme se, že už by to bylo trápení bez možnosti lepšího života. Proto jsme ji doprovodili a v naší přítomnosti klidně usnula. Odešla a už se netrápí.
Nám je teď smutno. Bude tu s námi napořád, i když už neuslyšíme její veselý štěkot, když nás vítala. Je naší součásti a zůstane v naší blízkosti, jak se to na venkově dodržuje. Ničím se neprovinila, proto na ni budeme rádi vzpomínat po zbytek našich životů. Ona by nám to sama neudělala, kdyby to mohla ovlivnit. Nemohla, zůstává světlou stránkou našich životů a hezkou vzpomínkou všech, kdo ji znali.
Bolí to. Budiž jí země v naší blízkosti lehká.
Zarmoucená Kitty
Žádné komentáře:
Okomentovat