Vítám znalého čtenáře. Pokud jste si mě našli náhodou, možná hned všechno nepochopíte. Ale znalí (a tedy mnou milovaní) zaberou hned. Doufám. Můj blog se taky nazývá „doufám-počteníčko“ a tak patřičně hrdě doufám, že si počtou ti, kdo si mě najdou. Hodně píšu o naší farmě a tím taky o jejích obyvatelích. Teď vyjímečně nebude řeč o mém lepším „já“, i když…
Po ránu, tedy po deváté, kdy už začínám mentálně coby sova žít, se ozvalo směrem právě od něho:
„Ti slimáci jsou fakt všude!“
A dost, víc nic. A čeká se, co to udělá.
„Co? Kde?“
Samozřejmě okamžitě zaberu.
„No, na tom vandlíku, cos mě v něm včera močila nohy v hypermangánu!“
Můj nechápavý výraz by rád namaloval i Michelangelo. A pokračuje:
„Na dně. Ve vaně. Co je ten otočený vandlík!“
A už mě má. Jen napůl nataženou podprsenku pádím do koupelny-kotelny, kde ta vana s tím vandlíkem s těmi vajíčky od plzáka (podle mnou pochopeného) je. A zase jako obvykle. Přijdu – uvidím – pochopím! Opět po třech schodech kroksunkrok, ale dnes rychleji, k němu. Chci pečlivě vysvětlit, ovšem už zase vidím schylovat se k úsměvu:
„Jó, tak už vím!“ Víš, jak jsem včera napouštěla do něj tu vodu, tak tam bylo cedítko se zbytky nálevu Deko (ženy ví, co je Deko). No a to jsou hořčice a koření z toho Deka…“
Zatvářil se, že rozumí. Chacháááá, určitě mu to v tom krátkém čase nedošlo!
A prý:
„Jo, to jo!“
Moc jsem raději nevysvětlovala. Ta vajíčka od plzáka, co mi avizoval, byla hořčice z nálevu na okurky. A on jen využil alergie, kterou mám na: bestie plzáky, co nám všude lezou; jsou hrozní, jak je jich tolik; jsou slizcí; jsou cizáci, co ničí naše domácí plzáčky; je jich tolik, že je už ani naši dravci nechtějí žrát; musím je, ač v zásadě mírumilovná ekoložka, sbírat a zabíjet horkou vodou; musím… musím… prostě jsou to plzáci a pryč s nimi! Objevila jsem, co mají vajíček pod travou, na hrobě a tuším, že nás nakonec všechny sežerou!!!
Není pěkné využít něčí slabosti. To opravdu není pěkné. A on to dělá! Búúúúúú!
Opět doběhnutá Kitty
Žádné komentáře:
Okomentovat