Je pozdní večer, Štědrý den 2016. A mně dochází, že zažívám jeden z nejhezčích dnů svého života…
Na stole stojí umělohmotný stromeček a poprvé pod ním neleží žádný dárek ode mne. Typické – v průběhu předvánočního období jsem je postupně „darovala“, protože jich bylo potřeba. Modrá pracovní zástěra, teplé ponožky – už si ani nevzpomínám, jaké obyčejné věci to byly. Zato mi dnes došlo, že ač pod stromečkem chyběly VŠECHNY NAŠE DÁRKY, nechyběl tam náš největší. Po partnerské krizi před dvěma roky jsme se letos darovali jeden druhému. Tomu se říká ŠTĚSTÍ, POHODA. Nazvěte si to jak chcete. To se v tomto roce stalo a minulý dva roky jsme to oba budovali.
ŠŤASTNÉ A VESELÉ! Teprve tyto vánoční svátky tak můžu jmenovat. Za sebe – a beze slov „slyším“ od svého druha, že to tak cítí i on. Ty pozorné kávičky každý den, občas pro chuť a náladu dvoudecku vína. Jen tak tiše přinesené do mojí „zadnice“. Celodenní topení. Nechá mě ráno spát o chvílu dýl. Víc nepotřebuju, to už vím.
Jsme staří, jsme tlustí, někdy nešikovní až nemohoucí. Ale – jsme dva! Dva jako jeden! A to se počítá! 
Kitty
Žádné komentáře:
Okomentovat