Naše stará hruška po několika letech odkladů dosloužila…
Je to tak. Má poslední zelený výhon, ostatní uschly
Máme ve výběhu pro slepice mohutnou letní hrušku. Skoro každý rok měla ovoce. Jsme v mrazové kotlině, mrazy někdy sežehly růžové květy, hustě obalující její větve. Už několik let ale neprospívala. Ulamovaly se jí přetížené větve a valem prosychala. Hospodář dnes hrušce poděkoval. Při té příležitosti zazněla věta:
„Kolik let jsem jí ještě dával šanci.
Teď už je konec. Příští rok by se nezazelenala…“
Není to poprvé, kdy o ní píšu. V některém minulém Zákostelníčku mám fotografii stavu, kdy se ulomila veliká větev s ovocem. Od té doby suchých větví přibývalo. Hospodář je věřící a proto nechává dožít i tuto hrušku. Když už naznal, že je konec, konec už opravdu je.
Dnes ořezal pár uschlých větviček, které na jaře vyrašily. Sklidili jsme z celého stromu letos jen 16 hrušek. Byly zdeformované, kaménkovité, ubohé. Na dnes ořezaných větvích visely už vyschlé plody na uschlých větvích. Byly už poslední, které na staré hrušce vyrostly. Zbyl jediný zelený proutek – ten, který vidíte vyrůstat z nejvyššího místa nejsilnější větve. Ten zůstane, dokud bude strom stát. Jediný proutek tam, kde už není budoucnost.
Větve byly tak suché, že je hospodář hned začal sekat na topení v kotli
Je nám jí líto, ale to je život. Hruška na tuto farmičku patří. Dostala soucitný odklad, ale postupně skomírala a dnes jsme se s ní rozloučili lítostivým poděkováním. Loučíme se vyslovením hlasitého poděkování všemu, s čím jsme žili a co dožilo. Děkujeme, strome 
Kitty
Žádné komentáře:
Okomentovat