Dobrý večer, zdravím své příznivce a chci se podělit o historii svého životního rozhodnutí. Třeba tím někomu něco napovím nebo ho povzbudím, že nikdy není pozdě změnit svůj život…
Je to už vlastně třicet let. Kdo máte vše vyřešené, nemusíte číst dál. Ti z Vás, kdo hledáte svoje lepší příští, čtěte dál.
Do své čtyřicítky jsem byla hrdá, že jsem hodně samostatná, zvídavá a ráda jsem se všemu novému učila. Zaměstnaná jsem byla mimo vyučení pořád u jednoho učiliště, kde jsem dělala snad vše mimo ředitele. Co jsem dostala na starost, k tomu jsem si udělala střední školu i nadstavby. Zájmově i dvě vysoké školy, navíc i hudební obor. S tím ale taky souviselo, že jsem zůstávala sama. Navíc celý život spíš obézní jsem se zaměřila na úspěšnost, když už jsem byla životně neúspěšná. Láska se mi jaksi vyhýbala a ani jsem na ni nevěřila. Kdo by chtěl tlustou holku? Zájemce jsem nakonec vždy odmítla, nevěřila jsem, že bych se jim líbila. To vše až do času – do čtyřiceti.
Čtyřicítka byla zlomem. Sto dvacet kilo byla mez; zaznělo, že začnu mít problémy s tlakem atd. (teď se to skoro stejně opakovalo, už jsem o tom nedávno psala). Sehnala jsem si doporučenou příručku z interny „Jak proti otylosti“ a od února do prosince jsem s její pomocí shodila čtyřicet kilo. Stálo mě to litr šlihovice, ale vydělala jsem život.
Byla jsem najednou nová kočka. Taky jsem se rozhodla dělat něco s mým životem. Využila jsem počítačového systému KONTAKT, který nabízel najít partnera pomocí asi šedesáti otázek. Dala jsem si dva běhy – to je zde důležité. A zaplatila jsem za novou šanci tehdy asi 150 korun. No nedejte to za chlapa! Odeslala jsem pravdivě vyplněný dotazník a čekala jsem, co to udělá. Dvakrát po čtvrtletí jsem dostala po čtyřech nabídkách. Přece jenom jsem měla šanci. Z první jsem si vybrala jednoho štíhlého elegána z nedaleka, z druhé rundy zase tlustého pro změnu hodně z dálky. Zkrátím to. Elegán měl sice výhradu k postavě, ale poznávali jsme se. Potom přišla ta druhá počítačová runda (5. srpna 1988). Vybraný jézédák přijel až bylo po žních. U tohoto přeskočila jiskra hned napoprvé. Do jeho příjezdu jsme si psali a telefonovali; a když přijel, bylo to kouzelné. Oba chlapi o sobě věděli, bylo na mně, jak se rozhodnu. Nakonec jsem se rozhodla pro toho vzdálenějšího. Navečer jsem to šla říct tomu zblízka.
Jenže se to pak jaksi smotalo. Radili mi, že prý to mám zkusit s tím bližším, kdovíjak by to dopadlo s druhým, vadila by mi možná jeho věřící matka. Skončilo to svatbou, protože vesničan se pořád nijak nevyjádřil.
Život s manželem trval pět let a rozešli jsme se. Hlavně proto, že měl úplně jinou povahu a nakonec mi natolik záviděl můj profesní úspěch, že to nešlo dál. Jenže – při manželství jsem byla ve styku s jézédákem. Pořád jsme si psali dopisy a volali telefonem třeba hodiny, prostě nešlo na něho zapomenout. Za mými zády dostal příkaz od mé maminky, ať s tím přestane, že mi má dát klid, abych si na manžela zvykla. A zase jenže – nešlo to, porušovali jsme to oba. A tak jsem po jednom manželově nočním výstupu vzala polovinu úspor, pár mých věcí a odešla od něho napořád. Rozvedli jsme se bez nenávisti – aspoň z mé strany.
Byla jsem volná. S Pepínem jsme navázali tam, kde jsme skončili. Krásný vztah pokračuje doteď. Z městského bytu jsem se dostala na malou dědinu na farmu se zvířaty, slepičáky a hlavně za milým chlapem s velkým srdcem. Kdo zná tuto historii, fandí nám. Vztah se nám vydařil. Je sice svobodný, nesmlouvavý, pracovitý, nechodí nafintěný po hospodách, neustupuje mi v pitomostech – ale přesně to na mě platilo a nadále platí. Nerad se nechá chválit, nechválí, ale vážíme si oba sebe navzájem. To je základ našeho života. Jsme oba jiní a přece se kouzelně doplňujeme. Je to vztah k závidění.
Já jsem pořád náplava. Doteď pořádně nevím, kam poslat motoristy, když se ptají na cestu do blízkého okolí. Pletu si lidi a některé známé nepoznávám. No ale v mých letech bych řekla, že je to normální. Miluju komunikaci pomocí mailů, využívám internet. Pepíno se zase snaží všem tvrdit, že neumí na „tom“ psát, pustit „to“ a nechce „to“ používat. Ale když jsem byla na operaci a pak na rehabilitaci, napsal mi pár mailů. Je to moje zlato. Ne to drahé a studené, ale vřelé a kamarádské. Pečuje o mě a máme moc pěkný vztah. Naučila jsem se dělat kolem naší malé farmy, o většinu prací se stará on, ale moji pomoc využívá a je rád, že jsem užitečná a spokojená…
Jednou padlo z mé strany konstatování, že je dobře, že jsme si zbyli. Často, když o něčem diskutujeme, říká:
„Tos to chytla, místo do divadla chodíš ve slepičákách…!“
Ale, pokud jste to dočetli až sem, řekněte – nevyhráli jsme to vlastně oba?
Kitty z farmičky
Žádné komentáře:
Okomentovat