Jsem doma, cestování zpět domů ale nebylo jednoduché. Kdo jste starší a máte cestovat, snad ani nečtěte dál…
Obrázek od: „zpravy.aktualne.cz“
Cestování autobusy z Litvínova, které jsem si protentokrát zvolila jako jediný dopravní prostředek, bylo příjemné. Tedy předmět = autobus. Poznala jsem lepší linkový i luxusní Regiojet. Nástupy i výstupy příjemné, bezpečné. Kabela na kolečkách šla hned do prostoru pro zavazadla (teď chápu, proč jsou to „zavazadla“ – v úzkém prostoru autobusu by mohutně zavazela)
Postupně se přihodilo toto: postup cestování zpět domů mi hledala pomocnice Alka, takže jsem nevěděla, že z Mostu mě má vézt autobus Regiojet. Kdybych to věděla, nepřešla bych na nesprávnou stranu ulice a nemusela daleko jít na další přechod zpět. Už z druhého přechodu jsem viděla autobus Regiojet, do kterého nastupovali poslední cestující. Vědět to, snažila bych se rozhodně autobus umávat, aby počkal.
Autobus byl tedy fuč. Rozhodla jsem se tedy jet vlakem. V tom případě jsem musela dojet tramvají na nádraží. Budova má název MOST, až uvnitř jsou vedle sebe informace o vlacích, autobusech, tramvajích – prostě zařízení „Krajské dopravní služby“. U vlakových informací se zachovali lidsky a přesměrovali mě na informace k autobusům. Ano, jede prý „rychlík“ o hodinu později, a jestli prý chci místenku. Nakonec jsem se dovtípila, že tím rychlíkem je míněný autobus, který stavěl jen jednou. Dostala jsem jízdní řád s údaji a zaplatila jízdné. Kupodivu – stejné jako u autobusu, který mě vezl z Prahy do Mostu. Hned jsem si prošla trasu a našla nástupiště, načež jsem se zase vrátila do čekárny v budově. Včas jsem došla zpět na nástupiště a odjela Regiojetem do Prahy. Naštěstí mi na dotaz, jestli zase budeme stát v koloně u opravovaného mostu, řekla „palubní“, že o tom ví a místo objedou. Nakonec jsme dojeli jen o 7 minut později, čemuž jsem byla ráda. Z dojezdové stanice Hradčanská jsem měla na přestup do ÚAN Florenc přesně hodinu.
Už během jízdy jsem se rozhodla, že znovu do metra nevlezu. Najdu si taxi a nechám se převézt, abych vyloučila stresující přepravu metrem. Taxi ale nikde nebylo, takže jsem do toho metra stejně vlezla. Už jsem neztrácela čas v informacích. Využila jsem pomoc poučeného páru u automatu na jízdenky a s označenou jízdenkou jsem „padla“ do hlubin pražských linek metra. Tam šlo najednou všechno jako po másle: už jsem přece měla „praxi“, před dvěma dny jsem jela stejnou trasu, jen opačně. Mírná komplikace vznikla, když před stanicí Muzeum hlásili, že pro technické problémy s nástupištěm přejedeme do stanice Náměstí míru, tam máme vystoupit a opačným vlakem se vrátit na Muzeum. Informace v metru i o této překážce byly přesné a dostatečné. Dojela jsem tak na Muzeum, kde jsem přestoupila na trasu C. A následně jsem přistála na stanici Florenc. Celkem za 15 minut! Měla jsem tedy na přechod k autobusovému nádraží dost času.
Dost jen teoreticky. Nádraží bylo po výstupu z metra na dohled. Opravdu – viděla jsem nápis nad vchodem. Jenže velký problém (pro mě, která TAM nikdy nezamířila a vůbec ne sama) byl v tom, jak se prvně vůbec dostat na správný výlez ze samotného metra, ze stanice Florenc. Nakonec jsem byla venku. Jenže jsem musela překonat hodně frekventovanou silnici plnou vozidel. Logicky se nabízelo: podchodem. Ten jsem (jsem později zjistila) měla přímo za zády, ale neviděla jsem ho. Pustila jsem se tedy po chodníku za roh, abych nějak nahlédla, kudy k autobusu. Čas začal nebezpečně utíkat. Oslovala jsem chodce, ale měla jsem docela smůlu. Engličani, jeden hluchý pán, jedna neznalá paní. Vrátila jsem se zpět k východu z metra a teprve uviděla potřebný podchod. Nikde nebylo žádné označení, ale riskla jsem to. Po mnoha schodech jsem došla do podchodu a za pomoci znalých chodců jsem vyšla ve správném směru a docela ucházejícím čase u vstupu do autobusového nádraží. Letem jsem v nejbližším dragstoru zjistila, že autobus do Znojma jede z nástupiště 15, další pomocník mě nasměroval do hlubin nádraží ke správnému nástupišti. 15 minut před odjezdem!
Myslíte, že jsem měla vyhráno? Autobus tam sice stál, ale u něho taky dlouhá fronta. Kalkulovala jsem s tím, že ve středu, ve 13 hodin, pojede minimum lidí. Opak byl pravdou – do první stanice Humpolec jela celá třída studentů! Asi 20 mlaďochů, kteří měli místenky. Fronta tedy čekala skoro až do odjezdu, než dojdou majitelé místenek. Zůstalo nás tam plonkovních asi 18. Já jsem byla 9. a zanedlouho vyšlo najevo, že řidič vezme už jen 8 (slovy OSM) lidí. Přesto řidič zaplul do vozu a povolil ještě dva lidi. Co teď? Byla jsem první „nepřizvaná“. Za mnou se vynořil mužský, který křikl do vozu, že jede do Moravských Budějovic. Já jsem křikla taky, že jedu přímo na konečnou, do Znojma. Nakonec NÁS DVA JEŠTĚ VZAL! Sice jsem prodělala, dal mi lístek do Znojma, ale mlčela jsem, aby si to nerozmyslel. Vrazila jsem řidiči do ruky tisícku a zatímco si hrál s lístkem a vracením peněz, zasunula jsem do zavazadlového prostoru kabelu na kolečkách. Když už tam je, přece mě nemůže nevzít!
Přitom mi blesklo hlavou, že situace je podobná jako při mé jízdě vlaky za Máří Kosáčkem na scuk do Rožďalovic. Tehdy jsem šestkrát přestupovala. Jeden rychlík pro nás dojíždějící zadržoval konduktér, upozornil nás i na poruchu bližších dveří rychlíku. U dalších se udělal hrozen cestujících, vagon prý byl narvaný k prasknutí a nikoho tam už nechtěli pustit. Nadechla jsem se a zařvala: „JÁ TAM MUSÍM – V NĚMECKU NA MĚ ČEKÁ HELIKOPTÉRA!!!“ Stal se zázrak- pustili mě tam a nakonec se tam vešlo ještě dalších 12 lidí! Svojí mohutnou postavičkou jsem tlačila nestlačitelné cestující až snad na doraz. Takže jsem nakonec taky jela. Jako teď tím nedobytným autobusem. Přece jen tam místo bylo! 
Jízda byla klidná, až na jeden „zášprc“, kdy v koloně (jak jinak?) musel řidič natvrdo šlápnout na brzdy. Luplo mně za krkem. Chvíli jsem místo masírovala, natahovala, otáčela hlavou a dál už jsem to necítila. Zprvu jsem uvažovala, že o tom řeknu řidiči, ale to by znamenalo asi psaní protokolu. Nakonec to nebylo potřeba. Užili jsme si dvou pojíždějících kolon a nabrali nakonec 55 minut zpoždění.
Měla jsem domluvené, že pro mě můj vozataj přijede na čas příjezdu: 15:35 hodin. Jenže cestou jsme nabírali zpoždění a před stanoveným času dojezdu jsem zvonila hospodáři, že máme sekeru; že nemusí vyjet hned, ale až mu dám vědět, asi tak z Želetavy. Telefon ale (typicky) nebral. V té době už štval naši Thalii a na zvonící telefon nedbal. Ozval se zanedlouho sám, to už byl u nástupiště. Když jsme dojížděli, už tam stepoval vlastně nějakých 50 minut. To byla úleva!
Stejně je zajímavé, že jsem vlastně vyjela správně, chovala se aktivně a s velikou dávkou štěstí jsem cestu zvládla. Něco se na cestě „jaksi přihodilo“, hodně jsem si vybojovala a čekající vozataj si mohl myslet, že komplikací bylo jen to zpoždění. Cestou domů jsem ho při tom nechala, aby se nečílil a nevyklopil nás. Až doma mu určitě hlava brněla, když jsem líčila, jak jsem tentokrát jela ze scuku 
Ono se vlastně „nic nestalo“. Dojela jsem do Litvínova, sešla se s těmi, které o mě projevily zájem, Aluška mě mohla ubytovat a popovídaly jsme si. S Ježurkou jsme se nakonec taky sešly, i tam nám bylo spolu dobře. Ještě že netušily, jak jsem se potom prala s dojezdem domů. Teď se to tedy dozvěděly. Jsem celá a už zase doma – kopu brambory
Kitty
Žádné komentáře:
Okomentovat