Svoboda vysokého věku. Opravdu?

Uvažuju jako skoro svobodná, bezdětná, žijící docela zdravě na venkově, ovšem – letitá…

Unavená babička

Obrázek od: „novarepublika.cz“

---

Často čtu a dokonce hltám publikace o vitálních důchodkyních, rentiérkách, svižných madam. Podotýkám odborné publikace, žádné magazíny. Doufám v pochycení praktik a zkušeností, které ze mě takovou staruchu dokážou udělat. Dobrá, zdraví mi zatím slouží, bojuju o štíhlejší tajli, často se prsím a občas – dost často – je mi to divné. Mám podmínky pro svobodu věku blížícího se sedmdesátce, ale životní vitalita se pořád a stabilně zmenšuje. V čem to vězí?

Jako modelový příklad vezmu dnešní den. Od rána makám jak barevná, jazyk na vestě, očima hledám útočící bzundu, která si na mě při nakládání zeleně na sušení zasedla. Louka hospodářem posečená, mnou tráva rozházená. Čekala bych dobrý pocit – je hotovo. Ale NENÍ!!!

O víkendu vařím (pro sebe ale vlastně připravuju nakázané papu každý den, pětkrát i šestkrát denně). Do toho přišlo dnešní ranní „trávobraní“. Najednou byla dosečená a rozházená tráva v celé zahradě; v půl dvanácté jsem friško zajela do domu sestrojit oběd pro oba – půlhodinka pouhá a bylo hotovo. Když jsem nesla oběd na stůl zjistila jsem, že hospodář leží na betli a statečně spí. Zmlkla jsem, jemně uzavřela dveře do ložnice a snědla jsem svoji porcičku. Vařené kuřecí prsko s celozrnnými těstovinami – k nim na cibulce podušenou porci červené papriky a rajčete. Mana nebeská – chvilka klidu u oběda

Teda – dala jsem si s jídlem načas, abych dostála mottu minulého článku – jíst u stolu a soustředit se na to, co jím. Jenže cinkly příbory a pracant se vzbudil. Nabídla jsem mu papu, dnes fakt zasloužené. Doufala jsem, že znovu ulehne – neulehl. Někam se vytratil, zatímco já jsem se přisála k nové knížce Tomáše Sedláčka – „Ekonomie dobra a zla“. Že byste u mne takovou literaturu u oběda nečekali? No – došlo na ni. Začíná se od mého milovaného sumerského krále Gilgameše a to mě zlákalo. Navíc Tomáše ráda poslouchám i čtu, líbí se mi jeho schopnost vysvětlit ekonomicky nevysvětlitelné.

Sedím a hledím do literatury a najednou slyším nějaké štrachání. To hospodář – jestli prý mám čas?! Tato fráze mě obvykle vyráží ze sedu do stoje a bystřím, kam mě zase pozve – pošle. Dnes se zeptal, jestli už mám dorozhazovaný zbytek zahrady. Asi moje úsilí zaspal. Vedl mě k zahradě a tu jsem zjistila – ó dvojitá hrůzo -, že má skoro posečenou celou louku! Ono popravdě je sem tam travička. Navíc ho zahnala včelka strážkyně, kterou si s sebou přivedl dokonce až na dvůr. Jsou to zunivky, ze kterých mám strach, dokonce panikařím. A to prý – jdeme dovézt trávu! Jakou trávu?! Kde je klid po obědě?

Ještě jste schopni sledovat linku mojí výpovědi o stáří? Nechme shánění a dopravu další trávy, aby bylo co dávat králíčkům. Přeřazuju na druhé téma – stáří mi dává nejen svobodu, ale také mě kruší. Tam kde jsem ještě před rokem dnešní porci práce zvládla (skoro) levou zadní, je dnes po roce bezedná únava. Trávu jsme dovezli, ale já mám jazyk na vestě jako Terezka, když přijdeme v stávajících vedrech z dlouhé procházky. Zatímco ona zaleze do kotečku, já pořád jistím, čím „nezbytným“ mě ještě hospodář zaktivizuje. Ach jo!

Když jsem byla mladá a ražná, pozorovala jsem svoji maminku a předtím i svoji skalickou babičku. Po odchodu z pole to bylo asi tak 20 minut po cestě a po silnici – jsem šlapala a divila se, že babička a potom i maminka se vyloženě ploužily. Shrbené, tlápaly unavenýma nohama, hlavu sklopenou – jely na posledního půl plynu.

Proč o tom píšu? Protože dnes, s nastávajícím sedmým křížkem, se takto cítím i po skončení práce a při kafíčku, které mi hospodář úslužně přinesl. Už chápu, že a proč mi rozum velí, abych zpomalila. Že už nejsem mlaďucha, ale spíš starucha. Na výkony už to se mnou moc není. Chuť po výkonech by byla, ovšem chybí ten „plyn“!

Nechybí mi děti a většina atributů ženské spokojenosti. Zato kde vzít a nekrást – právě ten „plyn“? Máte na to recept?

Kitty