Náušnice - kde je?

Neuvěříte, co se mi dnes ráno stalo. Ale fakt se stalo…

Obrázek od: "šperkovnictví.cz"

Jsem starší člověk. Proto na dooblíkání využívám zvýšené plochy postele. Po hygieně si nanosím potřebné věci na vedlejší postel, usednu a oblékám se. Má to obvykle svůj zajetý řád, takže jedu skoro automaticky. Když se ale do systému vloudí cizí prvek (dnes to byly náušnice), může se stát, že jsem najednou bezradná. Jako dnes. Představte si to

S holou „zadelí“ už konečně sedím na posteli. Nazouvám ponožky, natahuju spoďáry, postrojím se do podprdy a můžu vstát. Vstanu. Dopovytáhnu spoďáry, dostahuju podprdu – starší pochopí co dělám a proč to dělám. Ve svižným oblíkání mi totiž dost brání nabrané „mišelinky“. Proto to oblíkání vsedě. Ve stoji si obleču spodní košilku a nakonec domácí kalhoty. Pootočím se, jestli je to všechno. A připomenu si náušnice, které jsem si dnes přibrala mezi oblíkané věci

Sáhnu po náušnici a navleču si ji. Soustředěně zápolím s pojistkou, která brání vyháknutí náušnice z ucha. Navlečeno. Automaticky sáhnu po druhé náušnici. Sáhnu ale do prázdna. Na poslámce druhá náušnice není. Ajta, kde je? Nikam jsem neodešla, nic neslyšela upadnout. Přesto to chci vyřešit. Hrabu pod mikinou, lékovkou, bádám vedle postele. Nic. Začínám divočit: prostě zde být MUSÍ. Než jsem usedla, byly tam obě. A teď ta druhá fakt nikde není!!!

Jak tam tak stojím a začíná mi to myslet, najednou postřehnu jistý pocit v sedací části mého těla. A slyším se mluvit:

„To by mohlo být! Že to tak bude? To ale není možný! To mi nikdo neuvěří!“

Věřte nevěřte, byla tam! Myslí mi běžel děj, který uvěznil ozdobu mých uší mezi půlky mé „zadele“. Jak jsem si sedala, dosedla jsem na náušnice. Jak jsem se asi vrtěla při oblíkání, navrtěla jsem si jednu z nich AŽ TAM. Po zvednutí se náušnice dostala tam, kde jsem ji teď ucítila jako tvrdý předmět

Někdy lidově říkám, když se mi něco ztratí z očí, že „je to v pr*eli“. Tak naturálně se mi to ale zatím nikdy nestalo. Až dnes.

Nevěříte? Věřte!

Kitty